GLOSA: Jak se Češi učí světové jazyky
Při nedávné návštěvě Rodné hroudy (jak láskyplně svou vlast občas nazývám) jsem kráčel Panskou ulicí v Praze s kamarádem Alešem a předešli jsme skupinu asi šesti turistů, podle vzhledu pravděpodobně Japonců, mladých kluků a děvčat, kteří se mezi sebou bavili a jako já s Alešem beze spěchu kráčeli Prahou.
Najednou se za námi ozvalo: "HEJ-HEJ!" Vzteklé zařvání, jako by někdo rozháněl stádo dobytka, ale s takovou intenzitou, že jsme sebou všichni trhli (včetně Japonců) a prakticky uskočili. A pak se před nás zlostně prodral muž s dětským kočárkem, takou tou trojkolkou, a za ním cupitala manželka, která radši koukala jinam.
Vzhledem k tomu, že mi to připadalo mírně řečeno neslušné, spíš velice hrubé a přestože chlap byl vysoký, urostlý a evidentně značně nasraný, tak jsem za ním zavolal: "Co takhle zkusit říct ‚S dovolením'?"
Mám nakonec černý pásek v judu, tak jsem to risknul. Chlap otočil hlavu a přes rameno mi odpověděl: "TŘIKRÁT! TŘIKRÁT JSEM TO ŘÍKAL!"
Pořád ve stejném tónu. Musím dodat, že my jsme nic neslyšeli a pokud Japonci ano, tak asi nerozuměli. A tak jsem zavolal zpátky: "A co třeba zkusit něco jako:‚Excuse me'?"
Pán přes rameno kontroval: "PROČ BYCH TO DĚ LAL? JÁ JSEM TADY DOMA!!!"
To mne na chvíli uzemnilo, takvým mírným šokem nečekaného, ale pak jsem opět za ním zavolal: "Možná by neuškodilo, když je tak evidentní, že jde o cizince, naučit se jedno či dvě anglické slovíčka."
Chlap opět hodil hlavu přes rameno a zařval:
"SHUT UP!!!"
No vidíte - a pak že to nejde.
