Moje známá mi zavolala, že přijede do Prahy a že se chce podívat do zoo na žirafy. Co je to za pitomost? Ne, já s tebou nepůjdu! Co tam budu proboha dělat? Já ten smrad z opic nesnáším a ještě vypláznu pětistovku za vstup. Ne, já nejsem padlá na hlavu. Ale nakonec jak jsem stará, tak jsem blbá, už jsem s ní seděla v metru a fičely jsem si to na holešovické nádraží.

Když jsme vystoupily u zoo, tak jsem si všimla, že na jídelníčku je grilovaná ryba. Hned se mi zlepšila nálada. Tu si dám k obědu! A zamířily jsme k pokladně do fronty. Já si vytáhla platební kartu. Ani jsem se nedívala na tabuli, kolik to stojí, byla jsem odevzdaná dát cokoliv. U okénka říkám: jeden celodenní pro seniora a podávám jí kartu. Jedna paní z druhé fronty to slyšela a řekla: Vy to máte za korunu. Co za korunu, jakou za korunu, děláte si z nás blázny či co, blekotala jsem a za okénkem se ozvalo: Občanský průkaz. Tak jsem podala, oč žádala, ona mi strčila vstupenku a řekla si o korunu. Já jsem od kasy vyšla jako ve snách. Co je tohle za pitomost. Naposled jsem tady byla před padesáti lety a to lístek tak levný nebyl. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Je to za korunu, tak třeba nic neuvidíme. Vešly jsme turniketem do zahrady a začaly jsme se bůhvíproč radovat. A radovaly jsme se čím dál víc. Ječely jsme, jaká je to krása v porovnání s tm, co bylo před lety. Všude bujela zeleň, žádný suchopár a nevábné vůně. Vydaly jsme se cestou do nebe. Měly jsme brýle proti slunci a lilo z nás jak z konve. Tohle nevyšlápnu, pomyslela jsem si, ale najednou to nebylo až tak zlé, kráčely jsme jako po rovině serpentinami, upravenou cestou lemovanou kvetoucími nádhernými květinami, že jsme se musely zastavovat, abychom tu krásu přežily.

Najednou, ani nevím jak, jsme stály nahoře u klece ledních medvědů. Seshora crčel vodopád a dole bylo polární moře. Chyběl tu jen led. Medvěd mohl kdykoliv přijit a skočit na nás, tak byl obraz realistický, že jsme si až po chvíli všimly, že nás dělí silné sklo. Usadily jsme se hned naproti jejich kleci a civěly jsme na ně, co nám připravili. Kolem nás se rojil křik. Děti lítaly sem a tam, dědečkové cvakali fotoaparáty a rodiče tlačili kočárky a fotili mobily u klecí své ratolesti. Vlastního slova nebylo slyšet. Medvědi nebyli hloupí, byli to profesionálové. Věděli, kdy vstoupit na scénu, jak pózovat, kam jít na rampu, kde se otočit, odejít a zase se vrátit. Byla to téměř módní přehlídka, jenom v tomtéž bílém kožichu. Ani já jsem neodolala, přistoupila jsem až ke sklu a ta potvora manekýna se předváděla, jako by věděla, kdy mačkám spoušť. Tak se podívejte, jak jsem v noblese, v pětihvězdičkovým hotýlku all inclusive. Každý mě očumuje, co víc si přát.

Tak tady ji máte, královnu.

Je jisté, že jsme u ní nemohly zakořenit, když moje známá si chtěla zakoupit jednu žirafu. Musely jsme se přesunout k jejich výběhu. Tak jsme se valily s proudem dál. Když jsme dosáhly poloviny cesty, schovaly jsme sluneční brýle a spustil se prudký šílený liják. Někde za námi padaly kroupy, ale nás nedostihly. Byly jsme duchapřítomné a vytáhly paraplata. Ale vtom jako z udělání se oba deštníky scukly, udělaly krach a rozletěly se na kusy. Byly na vyhození. Tak jsme promptně vklouzly do krámku a zakoupily si za padesátku pláštěnky. Kdo jste si takovou pláštěnku ve vajíčku zakoupili, tak jistě víte, že je proti všemu možnému, jen ne proti dešti. Ale zima v ní nebyla, tím pádem jsme neprochladly a po přeháňce a kafíčku jsme se mohly posunovat k cíli své cesty. Sloni majestátní jako stodoly se neprocházeli žádnou vyprahlou savanou, ale svěže zelenou Afrikou. Žirafy jako mrakodrapy nad městem se pohybovaly, jako by stály.

Tak jsme to přežily. No nádhernej den! Nádherná zoo proti komančské době. Krása k neuvěření!