Sice se už stmívalo, ale vedro bylo pořád ještě úmorné. Když jsem však vkročila do stodoly, zavanul mi vstříc přívětivý chládek: stodola byla ze dvou stran otevřená a mně se zdálo, že na mne zavanula nějaká vlídnější budoucnost. A pak zaduněla hudba a zpěv Totem’s: „Jó, smolař jsem a smolař zůstanu, na krchově položte mě někam na stranu.“ A rázem mi bylo jedno, co bude zítra nebo za dvě hodiny, zavalila mě totální přítomnost a já si přála, aby trvala navěky. No, možná aspoň chvíli. A koncert opravdu nějakou chvíli trval, i když kapela byla v oslabení, bez zpěvaček. Prý si pořídily miminka, a tak mají pauzu.

O úžasnosti Totem’s jsem na tomhle místě už psala, tak se nebudu opakovat, jen poznamenám, že byli jako obvykle báječní. A ještě lepší bylo, že než koncert skončil, vedro jako by na noc polevilo. Navíc mě pak za pár dnů v noci probudila bouřka, na okno bubnovaly kapky lijáku a vanul svěží – ano, opravdu svěží vzduch. První úlevu ale přinesla ta muzika a já měla pocit, že se vracím do normálnějšího stavu. Spadla ze mě únava, kterou jsem přičítala covidové uzávěře, dokonce jsem uvěřila, že se život může vrátit ke své dřívější podobě. Musím totiž přiznat, že jsem tu naději za poslední rok málem už ztratila.

Nechci to přičítat jen vnějším okolnostem, člověk by přece měl dokázat své rozpoložení ovlivnit – jenže na mě evidentně dopadly jakési depresivní nálady. Měla jsem pocit, že se všechno kolem děje špatně: rádio je čím dál nudnější a pitomější, všechno se pořád opakuje dokola, na televizi se nedá koukat a co se děje v naší zemi a ve světě, věru není nijak povzbudivé. Byla jsem tak malomyslná, že jsem dokonce uvažovala o tom, jestli se nemám vypravit k nějakému psychologovi a nechat si předepsat antidepresiva. Chtělo se mi jenom ležet a číst si, ale nic mě nebavilo.

Vím, nebyla jsem sama, kdo na tom byl bídně, ta nucená změna způsobu života nezapůsobila ničivě jen na mne. Jenže když je člověku bídně, málo mu pomůže vědomí, že je na tom bídně i spousta jiných, spíš ho to ještě víc skličuje. A tak jsem si utrápeně představovala, jak se postupně výstavy, koncerty, kina a divadla otevřou, jenomže já se budu nad vším ofrňovat a bude mi ještě strašně dlouho trvat, než se z toho vykřešu. Naštěstí jsem se mýlila: stačilo pár rockových (pardon, hard-trempových) akordů, několik známých melodií, pak jedna noční bouřka a ta báječná přítomnost smazala vlekle otravnou a dusivou minulost a propustila mě do budoucnosti, která – aspoň zatím – vypadá, že se ničím neliší od zabydlenosti, na kterou jsem byla zvyklá.

Média sice spekulují, zda se na podzim vrátí nějaká další covidová vlna, dokonce jsem se dneska dozvěděla, že v Praze se pandemická čísla horší, ale vlastně mě to už netrápí. Bouřka prý přijde dneska v noci zase, tu otravnou knihu jsem už dočetla a teď si najdu nějakou senzační a na tu se budu celé dny těšit, než k ní večer zalehnu.

LN, 25.6.2021