Doneslo se ke mně, že se státní úředníci v souvislosti s původně nepředpokládanými obrovskými výdaji, souvisejícími s epidemií koronaviru, rozhodli hledat, kde ušetřit. A našli! Našli desítky nevládních organizací, kterým se dá napříště odebrat státní podpora. Nevládky přece nevydělávají, nekyne z nich zisk ani k tomu nejsou určeny, a tudíž nejsou okem pragmatika, který nezná nic než čísla, zisk a výdělek, k ničemu. Tento pohled vůbec nesdílím, nemyslím si, že jsme dostali život jen proto, abychom vydělávali a utráceli peníze. Na světě existují věci, které pokládám za důležitější, než mít každých pár let co nejnovější auto – sdílím názor, že to nejcennější, totiž hodnoty, přesahující konzum, se za peníze koupit nedá.

Řada nevládek, kterých se týká návrh na odebrání státní podpory, bude bez této podpory muset omezit činnost na minimum nebo úplně zanikne. Uvedu jen jeden příklad, který dobře znám: společnost Občanské Bělorusko. Ta pomáhá v Bělorusku občanským aktivistům rozvíjet občanskou společnost. Není to politická instituce a aktivisté, kteří v Bělorusku působí, nepořádají politické přednášky – věnují se různým formám občanské aktivity od cyklostezek po výuku. Jenže v zemi, kde vládne tvrdou rukou prezident Lukašenko, je každá občanská aktivita, která svede lidi dohromady, vlastně trochu podvratná. V autoritářské společnosti lidé, kterým nestačí rytmus do práce – z práce – na nákup – k televizi – a spát, spolu dříve nebo později začnou mluvit i o uspořádání společnosti.

Podpora těchto aktivistů je podle mého nesmírně důležitá a dělá naší zemi čest. Je to projev solidarity s lidmi, kteří jsou na tom hodně podobně, jako bývali obyvatelé Československa za normalizace. A nejde o finanční podporu, ale o radu a pomoc, o popis, jak jsme to tenkrát dělali my, kteří jsme nesouhlasili, a podobně. Peníze, které český stát na Občanské Bělorusko vydává, jsou z hlediska státního rozpočtu pouhé drobné, ve srovnání dejme tomu s reklamou na České dráhy směšné drobné. Potíže, do nichž epidemie a karanténa dostaly české hospodářství, naprosto nevyřeší. Zato poškodí pověst mé země v očích lidí, kterých si vážím.

Podobně je tomu i s dalšími nevládkami, které se stát chystá nevratně poškodit nebo zlikvidovat. Bohužel jsou politici, které by něco takového náramně potěšilo: extremisté, jimž je každá občanská iniciativa trnem v oku. Lidé, kteří chtějí diktovat a vidět, jak ostatní poslouchají. Od začátku karanténních opatření pozoruji, jak se mnozí obávají, že pod rouškou karantény bude vláda rozhodovat bez ohledu na jiné názory, a sleduji, jak média hlídají, zda se to už neděje. Věru se nechci dočkat toho, že se česká vláda přimkne k autoritářům, zbaví nevládní organizace podpory, a odvede naši zemi na jinou cestu, než jakou jsme po listopadu 1989 nastoupili a po jaké jsme – občas, pravda, dosti klopotně – třicet let postupovali.

LN, 22.5.2020