Z údolí se konečně zvedla inverzní mlha, která nás, podhoraly, často deprimuje. Nebe se nadechlo, modře se rozpřáhlo a já mířím ven. Je sobota dopoledne, čas nákupů, ale nejdřív si dopřeju procházku parkem, pak teprve přijde na řadu Tesco, vyšilující z Vánoc.

Jako obvykle se zastavuju na terase pod zámkem, odkud se naskýtá pohled na řeku, na Doupovské vrchy. Mou pozornost však tentokrát nepoutá panoramatický obraz, nýbrž malé káče, které se otužile a naprosto samostatně potápí v řece, přestože máme dnes dvacátého prvního prosince. Kachny asi zpitoměly z toho, jak je lidé pořád krmí, a vyvedly potomstvo i na sklonku podzimu. Nebo se nám opravdu globálně oteplilo. Nebo nevím. Užasnu nad úchylkou z řádu, ale zdatné mládě si nevšímá člověka přepadeného nelogickou situací a nerušeně si hledá potravu. Má recht.

S úsměvem pokračuju dál. Kus za východem z parku se nachází kolonie malých domků a dvojdomků. Z jednoho z nich ke mně dolehne melodie. Nějaký baráčník hraje poránu na harmoniku a pěkně od podlahy si k tomu zpívá. Zachytím kousek textu: "Ať si třeba mocipáni...". Zbytek slov nedokážu identifikovat, ale tak nějak si umím představit, co ten nezlomený dědek pěje. Do svého výkonu vkládá radostný vztek, až mám pocit, že se do rytmu kolébá celý domek. Jo! Hned se mi připomene akordeonová scéna z filmu Holy Motors, v níž skupina harmonikářů s vervou, neuctivě hraje a prochází přitom sakrálním prostorem. Jiné souřadnice, jiný žánr, ale podstata zůstává stejná. Hledat zdroje energie, i kdyby na chleba nebylo.

A tak tedy přeju všem čtenářům Neviditelného psa, aby v novém roce 2014 byli šťastni, že žijou, aby měli radost z viditelného i neviditelného, ze slyšitelného i tichého. A kdyby je náhodou přepadl smutek a zmar, aby jim někdo od podlahy zahrál osudu navzdory. Tady a teď, stejně jako potom a tam.