Pár dní uplynulo od chvíle, kdy jsem pobýval v poklidném šumavském městečku Volary. Vydal jsem se tam i na hřbitov, kam mne vedl, ne, za ruku táhl pádný důvod. Vzápětí vám ho odhalím.

Můj hostitel, rovněž historik, mi totiž pustil pozoruhodný, nesestříhaný dokument. Záběry amerických válečných kameramanů, již osvobozovali právě tenhle kout z popela povstávající republiky.

Zachytili vzácné okamžiky. Nadšení mála před válkou Němci nevypuzených Čechů a zklamání i potupu příslušníků "Herrenvolku". Civilistů a vojáků. I když bych měl dodat, že díky hitlerovské totální mobilizaci všeho a všech se tehdy rozdíl de facto smazával…

Přes všechno bylo zvláštní spatřit na trhaných, černobílých záběrech, nakolik vstřícně jednali ve Volarech vítězní Američané, kteří prošli zotročenou Evropu, se svými zajatci. Takřka jako rovný s rovným.

O tomhle všem jsme samozřejmě mluvili i cestou na onen hřbitov. Zrovna z něj vycházel manželský pár Asiatů a já si pojednou uvědomil, že právě tohle je skutečný projev asimilace. Budoucnosti.

Vedle obvodové zdi původního místa věčného odpočinku se nacházel shluk dalších, neobvyklých růvků. Místo posledního spočinutí skoro stovky mladých židovek, podle jmen většinou z Maďarska. V úplně posledních dnech vojny je tu surově utýraly ženy SS. Vysílené neváhaly likvidovat zasypáváním za živa.

Na záběrech amerických žurnalistů z té doby je pak možno vidět zpravidla lhostejné tváře místních obyvatel. "Amíky" donucených k dvojímu obejití otevřených rakví…

Odcházíme z místa, kde odpočívají jedny z posledních obětí fanatismu druhé války. Některé hroby nesou na stélách kameny, snad od příbuzných z Nového světa, nebo odjinud. Jiné dodnes nemají jméno…

Kamarád dál vypráví o pohnutých osudech svého kraje, přitom položí kytičku k nedalekému hrobu své maminky. Zemřela nedávno. Sám přišel na svět těsně po válce a mezi jeho nejstarší vzpomínky spadá matčin zoufalý křik, když u nich doma střílel do stropu opilý soused v koženém kabátě. Zděděném nejspíš po Gestapu. Sliboval přitom krátký proces Rudolfu Slánskému i celému "protistátnímu spikleneckému centru".

Po návratu do hostitelova bytu se dlouze dívám na portrét blonďatého modrookého chlapce. Je to pán domu. Zpodobněný místní Němkou, jíž američtí vojáci rozmačkali transportérem dcerku. V podstatě proto zde pak mohla zůstat.

Ale to už pomalu nikdo neví. Tuhle zemřel poslední známý účastník první světové války. Oproti třeba mému dětství postupně mizí i dospělí pamětníci druhé. Asi kvůli tomu brzy zajdu na nějakou spiritistickou seanci…

Úvahu zveřejnil Český rozhlas