Autorka pojednání není zcela jistě jediná, kdo vlastní domácí štěstí – čerstvého maturanta...

Kde jsou ty časy, když ve čtvrté třídě školy základní napsal do slohové práce: „Můj otec nosí hnědé polobotky a hnědé vlasy. Moje matka je ráda, pokud s bratrem běháme venku a nekřičíme doma...“ Uznávám, že děcko vydané napospas péči matky učitelky, nemělo jednoduchý život. Známá věc – udrží-li pedagožka nervy v klidu během vyučování, neznamená to, že si je pak dom nenosí v kýbli. A aby všeho nebylo málo, sdíleli oni dva, my dva, spolu ještě i vzdělávací instituci – osmileté gymnázium. Na matčino vyčítavé: „Ty mi na tý škole děláš jen ostudu,“ odpovědělo nezvedené děcko, tenkrát kvartán: „Ty mě taky.“ Ech, věčné jedna : jedna.

Remízu málem narušila až maturita. Tento zápas o žádoucí úroveň vědění přežila matka učitelka jen o fous. Stále jí nějak nevycházely počty s naučenými maturitními otázkami. Zdálo se jí, že pokud se synek naučí jeden, případně dva maturitní okruhy denně, nemůže mu svatý týden nikdy stačit na pokrytí moře požadovaných informací. Synkovi se zase zdálo, že matka nemístně zasahuje do jeho přípravy na náročný výkon. Trénink probíhal dvoufázově – první fáze na sofa u televize, druhá fáze na točící židli u počítače. Matko, nevytáčej, matko, nepruď!

Se slzou v oku mu v předvečer zkoušky z dospělosti Prudivá žehlila košili a připravovala kravatu. Ráno pak Zlomená kráčela do maturitně zezdobeného ústavu a v duchu se připravovala na nejhorší. V tomto tragickém rozpoložení se náhodou setkala s otcem jiného adepta na vyhození. Cizí neštěstí vždy potěší, tak se dva rodičové navzájem povzbudili a rozcházeli se s úsměvy, sice poněkud nervózními, ale přeci jen úsměvy.

Nebudu čtenáře dále napínat. Kluk maturitní zkoušku nějakým zázrakem složil. Český jazyk mu sice hrubě odřel uši, co byste však chtěli od rozeného technika! Matičce Zkroušené se svalil ze srdce obří balvan, věděla totiž moc dobře, že na ústavu se nepěstuje žádné nadržování učitelským harantům – a rozhodně si takovou medvědí službu ani nepřála. Naštěstí tedy synátor prošel, a tak se mohli již večer jen smát různým perličkám, které zkoušení házeli zkoušejícím – jenže znáte to o těch perlách, zkoušející ne a ne ocenit jejich hodnotu.

Pomaturitní úleva, následující po předmaturitní tenzi, ovšem nevydržela dlouho. Záhy se dostavila další starost – přijímací zkoušky na vysoké školy. Chlapče, proč se své maminky v neděli odpoledne ptáš, jestli ti nechala ověřit kopii maturitního vysvědčení, když v pondělí ráno raníčko již odjíždíš do Prahy? Samozřejmě, že nenechala, to je tvoje starost. Synku, nepruď!

A synek prošel k velkému překvapení svého okolí i všemi přijímacími zkouškami, ačkoliv by si na něj jen tak někdo nevsadil. Byl také náležitě odměněn a za darované peníze si zakoupil autíčko na dálkové ovládání, kterým honí po bytě kočku. Matka si může hlavu ukroutit, ale pak si vzpomene, jak v době, kdy sama se svou sestrou vypučela do tuhé puberty, je otec, vášnivý modelář, nutil, aby jej doprovázely při pouštění jeho bezmotorových letadélek. Otec nadšeně hodil modýlek do vzduchu, ten se chvíli vznášel, jaká krása, pak spadnul, kruci, do žitného pole. A dcery měly za úkol jej přinášet zpět. Jak tenkrát svého rodiče, který si scestně myslel, že ony sdílejí jeho radost s ním, jak jej tenkrát tajně, ale upřímně za ponižující aport nenáviděly!

A tak nechává Zklidněná maturanta bezstarostně řádit s autíčkem. Školu již společně vybrali, může si hrát. Zdá se, že dálkové ovládání u něj beztak nefunguje. Snad někam dojede sám.