aneb Proč to dělat dobrovolně, když to jde povinně

Povinná maturita z matematiky. Věčné, vděčné, ne vždy věcné téma k diskuzi. Nebo k hádce.

Společně s očkováním dětí, s dopady (ne)existujícího globálního oteplování, domácími porody a dalšími mnoha evergreeny kontroverze se řadí na seznam témat, na které má každý myslící člověk názor. Každý. Skoro nejde ho nemít.

Se zrušením povinnosti maturovat z matematiky se mi ulevilo. Trošku jsem si oddychla, že se nebudu muset bezúčelně šprtat od pro mě nelogické výrokové logiky po ještě nelogičtější obecnou rovnici kružnice, které jsem za celou gymnaziální kariéru nepřišla na kloub. A pravý úhly v mým sešitě jsou asi tak stejně pravý jako Peroutkův článek a rukopisy dohromady.

Když jsem se jako malá vztekala, že mi něco nešlo, moje maminka mi vždycky říkala, že každej z nás se narodí šikovnej na něco jinýho. Tak to prostě chodí. Bylo by zvláštní, kdybychom všichni vykoukli na svět jako géniové a šlo by nám malovat nástěnné obrazy stejně dobře jako vysvětlovat Krebsův cyklus a kdybychom se orientovali v deskriptivní geometrii stejně skvěle jako v českých obrozencích. Jasně, že jsou i tací, kterým jde, na co sáhnou, a teď nemám na mysli ty holky z prvních lavic, co se akorát na písemku vždycky našrotěj, že dostanou jedničky, ať je to biologie nebo angličtina, ale poukazuju na ty opravdový myslitele, kterých i ve výběrových třídách najdete tak málo, že je snadno spočtete na prstech jedné ruky.

A argumentujících, kteří hlásají, že maturitu z matematiky stejně “udělá” i matematický negramot, třeba na čtyřku, ale udělá, se ptám na jedno: Komu tím prospějete, co?

Každej jsme prostě jinej a nejde předstírat, že to je jinak. Strašně ráda bych teď napsala, že systém maturit je konečně rozumný a spravedlivý ke všem, ale v tom mi brání jedna neblahá skutečnost. Povinná maturita z češtiny a literatury.

Kde shledávám nespravedlnost? Humanitně zaměřený student z žádné přírodní vědy zkoušku dospělosti skládat nemusí. V opačném případě už to tak ale nefunguje. Já přes ty rovnice fakt moc nejsem, ale tahle mi opět nevychází.

Teď si představte, že brilantní matematik, co počítá exponenciální rovnice tak, že se mu ve výsledku vždycky rovnají strany, a co víc, že ho ty strany rovnat baví, že ten stejný brilantní matematik, jehož pravý úhly měří na minutku přesně devadesát stupňů a jehož výroková logika plní význam svého názvu, se musí kvůli jednomu - jednomu! - květnovému dni v životě učit nazpaměť životopisy nespočtu spisovatelů z různých koutů světa, umět jejich rozsáhlé dílo časově zařadit a vědět pomalu i kolik měli dioptrií. Běda tomu matematikovi, jak v didakťáku nevytasí takovou základní znalost, jako jestli se u rozkazovacího způsobu dá určit čas nebo ne, či zda je v ukázce textu o šimpanzích správně použito zájmeno “jenž”. A jeho kamarád, brilantní češtinář? Ten o čísla skoro nezavadí.

Tahle utopická představa je ale každoroční realitou. Taky vám uniká i pouhý náznak férovosti? Logiky věci? Proč jeden musí a druhý ne?

Čeština s literaturou dostaly z mně neznámých důvodů jakési privilegium být povinnými a donutit tak všechny maturanty se jimi zaobírat. Ale proč? Co kdyby v osmadevadesátým, když se naposledy pořádně předělávaly maturity, u rozhodování o jejich nové podobě seděl u moci nějaký vášnivý historik a vydobyl si povinnou maturitu z dějepisu? Není ono náhodou důležitější znát detailně dějiny, sbírku všech událostí, ke kterým nemuselo dojít, a přesto došlo a dochází znovu? Co kdyby tam tenkrát seděl chemik a prosadil povinnou maturitu z chemie, protože za celou naši existenci vděčíme atomům, jež právě chemie zkoumá? A co kdyby tam onehdá nějaký urputný fyzik s argumentem, že celý svět je postavený na fyzikálních zákonech, a každý by je měl do puntíku znát, nakonec udělal z fyziky povinný maturitní předmět? Proč povinně nematurujeme radši z biologie? Ta se přece zabývá fungováním našeho lidského těla! A proč ne třeba i z tělocviku? Vždyť dobrá tělesná kondice je naprosto klíčová! Nemluvě o angličtině, světovém jazyku. Proč ne právě ta namísto extrémně složité řeči, kterou mluví pouho pouhých deset milionů lidí?

A dalo by se pokračovat a uvádět další a další potencionální nucené maturitní předměty a opodstatňovat právě jejich nutný výběr.

Čeština v mých očích jen náhodně vyhrála tuhle maturitní loterii a má to štěstí už přes třicet let.

Velká škoda. Jak by asi využil svůj čas onen brilantní matematik, kdyby nemusel trávit hodiny a hodiny marnou snahou o rozbor básní Verlaina, u jehož metafor pochybuji, že je chápal on sám... Věnoval by se něčemu jinému, něčemu, co mu jde a co ho baví. České školství žel bohu zatím nedospělo do bodu, kde by se zaměřovalo na silné stránky studenta, nýbrž se stále neúnavně pouští do zbytečného boje s jeho stránkami slabými.

Se zrušením povinnosti maturovat z matematiky se mi ulevilo. Hodně jsem si oddychla, že konečně přišel den, na který jsem tak dlouho čekala. Den, kdy byla maturita, tak nesmyslně glorifikovaná zkouška, konečně zbavena jednoho pravidla, jedné povinnosti, které ji svou silou svazuje tak, že je to někdy až k smíchu. Den, kdy tak velký krok v oblasti vzdělávání ve společnosti rozpoutal ohnivou debatu o tom, co je a není správně.

Nikdy se nemůžeme všichni shodnout na tom, jak to celé má či nemá být, to už tak u kontroverzních témat bývá a je to tak normální, ale jistě se dohodnem, že aktuální model se stále povinnou češtinou a nepovinnou matikou není fér ke všem. Přitom by se jím mohl stát tak snadno.