Moje první letošní glosa spadla na pondělek hned po Silvestru. Měl bych ji věnovat veselí nebo bilancování nebo prognózám. Místo toho se zaměřím na psy a taky na strach, ono to všechno souvisí dohromady.

Už loni jsem byl o Silvestra na výletě s našimi pejsky, fenkami Gari a Norou, taktéž s mým synem Davidem a vnučkou Dominikou. Máme rádi Čapkův okruh od jeho památníku na břehu rybníka ve Strži ke zříceninám hamru na plech čili Plechhamru a pak dál k obci Pouště a po žluté zpátky k Čapkovu domu. Letos to ale bylo trochu komplikované. Část lesa, zrovna tam, kudy nás vedla žlutá značka, obsadili myslivci a stříleli jak o Božím těle. Měli tam člověka v červené vestě, slušně nás zahnal a my se nikam necpali. Já byl na vojně a vím, že střela vypálená z hlavně má, jak nás učili v hodinách balistiky, smrtící účinek po celé dráze letu. Takže jsme rádi šli jinudy, ale když se zrovna střílelo, mé pocity nebyly smíšené. Byly hodně, abych tak řekl, bázlivé.

A co pejskové?

Jak který. My při té cestě doslova našli u Kamenného mostu vyděšeného zaběhnutého pejska, který se tak bál střelby, že se vytrhl páníčkům a prchl. Volal jsem na městské strážníky, přepojili mě na Dobříš. Služba byla velice ochotná, nabízeli, že pošlou ke Kamennému mostu někoho z útulku, ale to už jeli myslivci autem a uprchlíka hledali, takže jsme jim ho předali a popřáli pěkný Nový rok. A naši pejskové?

Ti se té palby nebáli. Vůbec. Jediní bázlivci jsme byli my, hlavně David a já. Znáte to, vnučka. Tyhle mladé holky mají pro strach uděláno.

Teď střih v čase. Návrat, mladí do Prahy, já do Zvole. Kolem šesté začaly petardy. A pejskové, hlavně Nora, kteří statečně čelili krupobití střel, že by i sám Napoleon z nich měl radost, šíleli hrůzou. O Silvestra to řeším televizí, přehrávám nějaký film, kde se hodně střílí, snad to nějaký efekt má, moc velký ne. Jestli mi chcete poradit, abych vzal psa do postele pod deku, pak děkuji. Vyzkoušel jsem. Ani to nepomáhá. Co s tím?

Ano, je to chování nerozumné. Skutečná střelba naší Noře nevadí, hluk jinak neškodných petard ano. A jsme u závěru povahy obecné, jsme u strachu a jeho příčin. Život je plný nástrah a je tu čeho se bát. Někdy se ale chováme jako ta Nora a bojíme se zbytečně. Nerozumně. Strach má svůj velký smysl, naveskrz pozitivní – vede nás k opatrnosti. Nelézt na žlutou, kde se zrovna střílejí kanci, to je ten smysl. Bát se petard? Nesmysl. Přejme si do nastávajícího roku, aby skutečných důvodů strachu bylo co nejméně a těm neskutečným? Těm se jenom smějme.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

****************************************
ULTIMUS
Nový román Ondřeje Neffa

Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.
Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou jim nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. Spadli tam do spárů nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Stojí proti všem - proti zločincům i dozorcům, proti robotům i proti zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.
Když pak se do toho vloží africká vražedkyně Kombopi, dá se čekat, že bude hodně dusno...

Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí svazky Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života. Vydal Myster\ Press, k dostání všude včetně Alzy.