Nemálo vody už uteklo pod všemožnými mosty od dob, kdy jsem občas dostávala dopisy, podepsané "Žemla". Ty dopisy patřily k lucerničkám, které nejen mně rozjasňovaly veřejné přítmí osmdesátých let. Žemla byl ovšem Žemlou jen pro mne, pro jiné adresáty měl jiná jména.

Vím, že nom de guerre se nemají prozrazovat - co kdyby se ještě mohla hodit? - ale myslím, že v tomto případě už přezdívky zapotřebí nebude, a kdyby bylo, můžeme si přece vymyslet jinou. Žemla byl Vilém Prečan, český historik, který byl spiritem agens sborníku Sedm pražských dnů. 21.-27. srpen 1968, dokumentace o srpnové okupaci a odporu československé společnosti. Taky si to odskákal. Hned v roce 1970 ho šupem vyhodili z Historického ústavu Akademie věd a pět let pracoval jako topič, vrátný a šatnář, podobně jako desítky tisíc dalších, kteří se nesmířili s okupací ani s novým utažením politických šroubů.

V roce 1976 se Prečan odhodlal emigrovat do západního Německa, a tam začala jeho další kariéra -tentokrát ne vědecká, i když práci historika neopustil nikdy, ale kariéra služby. Vilém Prečan byl "pošťák" - zprostředkovával převážení korespondence a samizdatů z Československa na Západ - a do Československa vedle dopisů (a občas peněz) putovaly v diplomatických autech stohy knih a časopisů, které by normální poštou nepřišly, ale takto unikly bdícím očím Státní bezpečnosti.

Moje korespondence s Žemlou byla poměrně stručná, měla jsem na starosti jen maličkou část té "pošťácké" agendy, jen část samizdatových časopisů.

V té době už Žemla sídlil v Scheinfeldu-Schwarzenbergu, kde mu laskavý a praktický Karel Schwarzenberg propůjčil místnosti pro Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. Po zhroucení komunismu jsem měla příležitost se tam podívat a Vilém mi hrdě ukazoval dopisy, které jsem mu v jiné době posílala, i kopie dopisů svých. Při pohledu na vzorný pořádek, který v papírech měl, jsem se zastyděla při pomyšlení na své neuspořádané haldy, ve kterých jsem se občas zoufale přehrabovala a ne a ne najít, co jsem hledala. Nu, moc jsem se nepolepšila, smysl pro pořádek je asi vrozený a dokonale se naučit nedá.

Vilém Prečan se, jak asi mnozí z vás vědí, do svobodného Československa vrátil, vybudoval Ústav soudobých dějin, ale zároveň si podržel Československé dokumentační středisko, do něhož se vrátil, když jeho ředitelské období v ÚSD skončilo. Vykonal pro naši moderní historii obrovský kus práce a ti, kdo o tom vědí, jsou mu za to náležitě vděčni. A Vilému Prečanovi bude příští středu, 9. ledna, osmdesát let. Připadá mi to neuvěřitelné - ale stejně neuvěřitelné je, jak při vší té službě historii i nám ještě dokázal pokračovat ve vědecké práci. Však se taky kniha jeho studií a úvah z dvacetiletí 1973-93 jmenuje V kradeném čase.

Tak tedy, milý Žemlo, hodně zdraví a radosti do dalších let. A abych přišla taky s dárečkem, upravila jsem pro Vás jeden nový undergroundový pozdrav tak, aby se nedotkl Vašeho citlivého ucha: Podivínům zdar a paznehtům zmar!

LN, 4.1.2013