Jedním z hlavním důvodem současné energetické krize v Evropské unii je německá Energiewende. Kvůli ní se vytvořila v Německu extrémní závislost na ruském plynu. Přes dramatické dopady, které měla kvůli této závislosti invaze Ruska na Ukrajinu na evropskou energetiku, trval německý ministr průmyslu za Zelené velmi dlouho na odstavení zbývajících tří jaderných bloků na konci roku 2022. Teprve nedávno byl hloubkou krize nucen toto rozhodnutí změnit.

Německá vláda teprve nyní připustila, že by mohly tři poslední provozované německé jaderné reaktory fungovat alespoň do dubna 2023, aby mohly přispět k překonání nejnáročnějšího zimního období. Německý ministr průmyslu, energetiky a klimatu Robert Habeck velice dlouho trval na tom, že jaderné bloky je třeba vypnout podle plánu na konci roku. Hlásal, že ničemu nemohou pomoci a jediné, na co byl ochoten přistoupit bylo, že by zůstaly po vypnutí v pohotovosti pro případ krize. Tyto názory prezentoval i v situaci, kdy i odborníci ministerstva potvrzovali, že by prodloužený provoz velmi významně přispěl ke stabilitě elektroenergetické soustavy zvláště na jihu v průmyslovém Bavorsku. Reaktory by zároveň pomohly snížit spotřebu plynu a tím i snížily jeho cenu i cenu elektřiny. Než se podrobněji podíváme na současnou situaci, připomeňme si historii německé jaderné energetiky.

Historie jaderné energetiky v Německu

Podobně jako ve Francii se i v Německu v sedmdesátých letech minulého století prosadila energetická koncepce založená na využívání jaderné energie. Byla to reakce na ropnou krizi v roce 1973. Ta byla vyvolána válkou mezi arabskými státy a Izraelem. Následné embargo vývozu ropy arabskými státy do států, které podporovaly Izrael, snížení těžby ropy státy OPEC a další doprovodné ekonomické dopady způsobily dramatické zvýšení ceny energetických surovin a energetickou i ekonomickou krizi.

Reakcí na tyto události byla u celé řady vyspělých států snaha o snížení závislosti na dovozu fosilních paliv. Jednou z možností byla právě jaderná energetika, která se právě začínala rozvíjet. V té době probíhal přechod od reaktorů první generace k reaktorům generace druhé a zvětšoval se postupně i výkon budovaných reaktorů. Technologie se tak dostala na dostatečně vysokou úroveň, která v principu umožňovala masivní nasazení.

Právě Francie a Německo byly na čele technologického i průmyslového rozvoje, a to i v oblasti výzkumu jaderných technologií. Oba zmíněné státy při rozvoji jaderného výzkumu i průmyslu velice úzce spolupracovaly. Hlavně dvě jejich firmy Framatom a Siemens, které se dostaly na špičkovou úroveň i v této oblasti. Těmto firmám se podařilo vyvíjet stále lepší reaktory se stále vyšším výkonem. Výkon těch nejmodernějších se blížil hodnotě 1,5 GWe. Kromě špičkových reaktorů II. generace se v Německu i Francii se realizoval špičkový výzkum v oblasti pokročilých jaderných technologií. Zmiňme například rychle sodíkové reaktory Phénix a Superphénix ve Francii a vysokoteplotní plynem chlazené reaktory s kulovým ložem v Německu.

Bohužel se v osmdesátých, a hlavně devadesátých letech vývoj ve Francii a Německu začal ubírat rozdílným směrem. Zelení protijaderní aktivisté zpomalili vývoj jaderné energetiky v obou těchto zemích. Ve Francii se tak podařilo zastavit vývoj rychlých sodíkových reaktorů, ale jadernou energetiku, která byla schopna dodávat přes 70 % elektřiny Francie nakonec vybudovala. V Německu se však zrealizoval vývoj, který dospěl k úplném odchodu od jaderné energetiky i výzkumu v této oblasti. Německo tak zrušilo společný vývoj reaktorů III. generace, který připravovaly firmy Framatom a Siemens. Reaktor III. generace EPR se tak stal čistě francouzskou záležitostí. I tak však nakonec Německo získávalo v maximu až třetinu elektřiny z jaderných bloků, a hlavně v průmyslovém Bavorsku šlo o zásadní zdroj elektřiny. Podívejme se, jak se dospělo k německé Energiewende.

(pokračování zítra)