Zjitřené debaty o (údajných) změnách klimatu probíhají v západním světě už přes třicet let. Tedy od doby, kdy se definitivně ukázalo, že komunismus není žádné řešení, nýbrž civilizační katastrofa - a pokrokáři všech zemí začali hledat novou platformu pro kritiku svobodné společnosti. A je tomu teprve asi dvacet let, co se různé druhy aktivistů na školách, v ústavech, v úřadech a „nezávislých“ sdruženích v zásadě dohodly na tom, jakáže „změna“ klimatu vlastně nastává. Rozhodli se pro globální „oteplení“.

Dnes už je situace tak daleko, že (jako houby po dešti) vznikají různé nové drahé instituce, které mají „problém“ řešit, a na univerzitách jsou zakládány katedry takzvané sociální ekologie, které šíří mezi mladou generací nový typ mýtů a pověr o ideálním uspořádání společnosti – pochopitelně však se zcela starým marxistickým obsahem. Dokonce i osoby, o jejichž intelektu a jisté prestiži nelze pochybovat, rozhodly se – po jistém váhání - na módním mýtu globálního oteplování parazitovat.

Jen v posledních několika dnech zaznamenal jsem například podivná prohlášení bývalého hlavního ekonoma Světové banky Nicholase Sterna, nebo odstupujícího generálního tajemníka OSN Kofi Annana. U nás pak Josefa Zieleniece, od kterého zejména bych očekával skeptický odstup a formulaci názorů dle skutečných faktů.

Tvrdá čísla a nezpochybnitelná fakta ilustrující globální „oteplení“ totiž ve skutečnosti - přes veškerou snahu tisíců lidí, jež jsou za jejich nalezení placeni – dosud neexistují. Co leží na stole, jsou pouze hromady více či méně zdařilých analýz potenciálních hrozeb a pokusy mazaně interpretovat „cinknutá data“ v takových kombinacích, „aby to vyšlo“.

Nyní tak evidentně v šíření mýtu globálního oteplování nastává nová etapa. Tato ideologie dospěla, chce se říci, do nové „kvality“. Zmíněný Kofi Annan, jako důležitý světový hodnostář, prohlásil, že: „Těch několik skeptiků, kteří nadále o změně klimatu šíří pochybnosti,, je dnes již zcela mimo obraz“ (Klima se mění, jak odpovíme?, HN, 13.11.2006). Tu větu jako bychom zrovna my v Česku kdysi už mockrát slyšeli. Jen slovo globální oteplení bylo dříve socialismem nebo komunismem. Pochybování založené na faktech, která „nejsou moderní“ a pokrokáři je nechtějí slyšet, začíná tedy být otázkou osobní odvahy. Neboť stojíme na prahu doby, kdy „tmářský, špatný a zpátečnický“ postoj ve věci „globálního oteplování“ bude terčem vysmívání, hrozeb a vyčleňování – a nakonec i otevřené perzekuce.

Ta současná nová etapa či nová „kvalita“ v šíření mýtu globálního oteplování se ve všech podstatných aspektech velmi podobá šíření mýtu socialismu a komunismu v první polovině minulého století. V době mezi světovými válkami situace už dostoupila tak daleko, že podstatné složky společnosti (byť přímo třeba nevolily komunisty – jako dnes málokdo volí Zelené) vůbec nepochybovaly, že, že pokrok znamená všestranné posilování role státu a znárodňování, že dobré jsou státem regulované ceny a centrálně řízený zahraniční obchod, že čím větší přerozdělování a čím menší konkurence, tím lépe, zkrátka, že komunismus je budoucností lidstva. Co z těchto mýtů – předkládaných jako nezpochybnitelná fakta - nakonec zbylo? A jak velké zlo materiální i duchovní jejich jménem bylo napácháno?

Musím přiznat, že v minulosti jsem zelenou ideologii v tomto praktickém směru přece jen podceňoval. Nedovedl jsem si představit, čím by mohla být zajímavá pro dostatečný počet lidí, aby se podařilo uskutečnit zelený převrat. Jenže právě plíživé prorůstání termínů jako globální oteplování, trvale udržitelný rozvoj, sociální ekologie a dalších do běžného života pokračuje rychlým tempem a mnoho lidí už o nich vůbec nepřemýšlí, a tedy ani nepochybuje. Jsou běžnou součástí základní informační výbavy člověka, stejně jako to, že 3+3 = 6, že voda teče z kopce dolů a že Země obíhá kolem Slunce. Co je však nejdůležitější: Lidé začínají akceptovat i to, že pokud lidstvo nezezelená dle návodu nových marxistů, pak automaticky zchudne (viz aktuálně například výše zmíněný Nicholas Stern, který tvrdí, že nezastavíme-li globální oteplování, ztratíme 20 % hrubého domácího produktu). A ještě hůř: Zelený marxismus začíná být zajímavý i pro mnohé kapitalisty – pro ony užitečné idioty, jak říkával Lenin, kteří „se poperou, aby nám dodali i provaz, na kterém je poté pověsíme“.

Momentálně nejviditelnějším projevem tohoto nového byznysfenoménu je výstavba větrných elektráren. Tyto elektrárny jsou hnusné (tisíce příšerných větrníků, kterými je znetvořeno celé pokrokové východní Německo, stojí za osobní zkušenost v podobě krátkého výletu), ale především drahé, neekonomické a neekologické. Cena jimi vyráběné - a povinně vykupované - elektřiny dosahuje více než trojnásobku ceny běžné, do čehož ovšem nikdo dosud nezahrnul blížící se ohromné investice do přenosových sítí. Bez nich bude „blackout“, tedy celkové zkolabování energetického systému, běžnou věcí, neboť změny rychlosti větru či dokonce bezvětří vytvářejí v systému takové nárazy, že není možné jeho stabilitu udržet.

Tedy budujeme drahé a nestabilní zdroje energie, budeme muset budovat ohromné kapacity záložních zdrojů a novou energetickou síť, jenom proto, že se dnes už podstatné složky společnosti domnívají, že je to nezbytné(!), z důvodu „globálního oteplování“ a „trvale udržitelného rozvoje“. A podnikatelé – kapitalisté tomu tleskají, neboť mají zákonem garantovaný odbyt za garantovanou (ziskovou) cenu. Takové podnikatelské pohodlí tady v historii ještě nebylo!

Lze si do budoucna představit mnoho takových pěkných „podnikatelských“ příležitostí, jakými již dnes jsou právě větrné elektrárny. Máme se tedy nač těšit. Pokroková zelená společnost na to tvrdě doplatí. Svobodou i blahobytem. Ale to už je jiná kapitola.