Motto:
Pomni, že přijde den, kdy budeme muset vydat počet z jednoho každého ze svých činů. Jedna z prvních otázek, kterou dostaneme, bude znít: Jednal jsi vždy poctivě ve svém podnikání? Bylo by záhodno mít na tuto otázku připravenu dobrou odpověď.
Rabín Eli Teitelbaum

Přemrštěnosti první poloviny 90. let, oscilující mezi Orlickou přehradou, Pankrácí a Bahamami, se zprvu nemocnicím vyhnuly. Regionální špitály byly dány na deset let k ledu a teprve vznik krajů vypustil nečekaně džina z láhve. Poslední velký majetek, který lze rozchvátit. Poslední příležitost. Ukončete nástup, dveře se zavírají. Bratrstva kočičí pracky nemohou přehlédnout řeku sto šedesáti miliard, valící se každoročně krajinou.

Kdekdo běží s bandaskou, kanystrem nebo cisternou. Kopou se stružky do vlastních zahrádek. Slušní a kvalifikovaní přestávají být použitelní. Odcházejí a na jejich místech se objevují někdy i docela podivní lidé. Odborné týmy se rozpouštějí. Některé nemocnice možná spějí k divoké privatizaci a parcelaci. O medicínu už vůbec nejde. Do smrti nezapomenu sentenci ředitele jedné nemocnice:
"Ta medicínská kritéria mi sem nezatahujte."
Je to dobrý výrok, protože kouzlem nechtěného dokonale vystihuje situaci. Šidélko je z pytle venku. Není co dodat. Na monitoru běží rovná čára, lékař unaveně odchází a sestra teď už beze spěchu odpojuje kablíky a hadičky. Amen. Jistě to tak není a nebude zdaleka všude. Riziko je ale vysoké. Bezbřehá chtivost zatemňuje rozum a způsobuje skoliózu charakteru. Kdo viděl film Sedm statečných, vzpomene si, že i negramotný mexický bandita měl dost filipa, aby vesničanům něco málo nechal na přežití zimy, a mohl je pak obrat znovu.

Nejsem si jist, zda se u našich Calverů najde tolik prozíravosti. Tato země se nestane slušným místem k životu, dokud se nám nepodaří důsledně vést ostrou hranici mezi politikou, státní správou, podnikáním a kriminalitou. Dokud nepřestaneme tolerovat jakékoli průniky těchto sfér na úrovni státní, regionální i lokální. Dokud nezačneme poměřovat politiku i podnikání nejen literou zákona, ale i jeho smyslem, tedy obecnou mravností. Dokud ve společnosti nepřevládne jiná filozofie, než je vulgární utilitarismus. Pak se ocitneme v úplně jiném světě. Do té doby se však stane ještě plno škod a špatností.

Vítej, Evropo. Právě vstupujeme. Usmívej se, ale drž si pro jistotu kapsy. Frontální útok na VZP ještě ne zcela v problematice zorientovaného ministra nebyl dobrým úvodním gambitem. Zákon o DPH se stal skutečnou crazykomedií. Ve čtvrtek ho schválili a hned v pátek ministr financí prohlásil, že ho musejí předělat. Je to zmetek se spoustou nejasností, nesmyslů a děr jak stvořených k daňovým únikům.

Zkrátka zpět a znovu, všechno špatně. Připomíná mi to historku z Alarichovy sbírky:
Pacient si stěžuje lékaři, že mu uřízli zdravou nohu. "Tiše, ať se to nedozví pan docent," vece lékař kradmo. "On by se moc zlobil. Já vám pak večer při službě uříznu tu správnou."
Černý humor? Ale kdepak. Normální styl práce našich volených a námi placených představitelů. Tady končí všechna legrace. Čeho je moc, toho je příliš. Navrhuji stávku daňových poplatníků. Král Václav toho jména Čtvrtý dával tyhle filuty za trest spouštět v koši do Vltavy.

Sama reforma veřejných financí kritiku nepochybně zasluhuje. Ale ta modroopoziční je vskutku nehorázná. Prý je reforma nedostatečně radikální. Ale, ale! Jednak je na sociální demokraty tak strašně radikální, že to možná bude jejich smrt. A jednak pozor na krátkou paměť. Když nám vládli ti druzí, byli také málo zodpovědní, moc utráceli, nechávali volnou ruku tunelům a průšvihy lepili ze státní kasy. Ani Pepa z Hongkongu to se svou igelitkou nevytrhl a skončilo to slavnými Klausovými "balíčky". Tedy velmi nedůslednou, nanicovatou a neúčinnou poloreformou. Ani ona nepostihovala podstatu problému. Chyběly síly i odvaha. Po jalové rétorice o utahování opasků se ukázalo, že i tzv. "pravicová" vláda vydává víc, než si může dovolit. Nečervenají se dnes někteří Špidlovi kritici? Nečervenají. Protože ten, kdo se umí červenat, nemůže být v Česku politikem. Nezvládnuté vegetativní reflexy ho automaticky diskvalifikují ze zdravotních důvodů. Aneb lepší drzé čelo nežli poplužní dvůr. Slušela by se však spíše skromnost a režné roucho kajícníka.

Na vzniku přebujelého sociálního státu dřív, než jsme si na něj vydělali, se tak podílely stejnou měrou všechny dosavadní garnitury. Máme cosi jako sociální stát na leasing. Jenže splátky jsou vysoko nad naše možnosti. Lidé si však snadno zvyknou a couvnout se pak nedá, jinak se staví barikády. Nedávno jsem četl v novinách tento příběh:
Na tichomořském ostrůvku Nauru žije 12 tisíc lidí, kteří dostávali všechno od státu. Vůbec nepracovali, nic neřešili, jen fasovali. Jídlo, pití, auta. Konzumovali, tloustli a byli z toho šťastně nemocní. Cestovali letadly do Austrálie za drahými lékaři. Dokonalý sociální stát. Ideál. Pak došly zásoby nerostu, z jehož exportu žili. Jejich malá komunita se úplně zhroutila. Zavládl chaos. Cesta zpět k normálnímu životu je nemožná. Jsou rozčilení, bezradní a neumějí si pomoci. Uvažuje se o jejich vystěhování na jiný ostrov pod humanitárním protektorátem Austrálie.
Nejsem si jist, kam vystěhují jednou nás. Nebo i celou Evropu?

VZP nedávno neprošel geniální trik. Připomněl mi jeden starý film s Belmondem. Jmenoval se Bezva finta. Bankovní lupič se převlékne za klauna, sehraje úžasnou komedii, sbalí prachy a vezme roha. Ale když myslí, že má vyhráno, začnou teprve skutečné potíže. Zdravotnická zařízení měla vrátit peníze, o které překročila průměrné náklady. Tak tohle je ta slavná pojišťovací matematika! Jenže nás tak snadno nedostanou. I my jsme totiž kdysi chodili do školy. Průměr je střední hodnota, a je proto přirozené, že některé hodnoty leží nad ním a jiné pod ním. Když odřízneme tu horní půlku, nejde už o průměr, ale horní limit. Pokud tento postup několikrát zopakujeme, což lze vyjádřit vzorcem, vznikne funkce, jejíž křivka nelineárně klesá, až se asymptoticky blíží nule. Problém je, že za náklady, jež se asymptoticky blíží nule, nejde léčit. Nakonec to snad pochopili. Nejsem si jist, zda jednou provždy.

Jedním dechem se ale musím VZP trošku zastat, i když to není populární. Buďme však spravedliví. Frontální útok ještě ne zcela v problematice zorientovaného ministra nebyl dobrým úvodním gambitem. Napadá mě spousta lepších. On má ovšem zcela svázané ruce a přitom něco říkat musí. VZP je největší terč, nelze se nestrefit. Snadné body. Stačí si dát malé cíle a úspěch je zaručen. Ale tak, jak jsou karty dnes rozdány (nové rozdání se koná až za dlouhé dva roky), to je jako nadávat průvodčímu, že vlak nejede. Na Divokém západě býval v saloonech nápis: "Nestřílejte na pianistu. Dělá, co může." Takže asi tak nějak.

Roky jsem se tak nezasmál, jako když jsem se dozvěděl o úmyslu zdanit prostitutky. Už vidím ty fígle s různou sazbou DPH podle typu služby. Orál se třeba bude účetně fixlovat jako klasika. Nebo naopak. K tomu bude muset mít chudák holka na zádech krosnu s registrační pokladnou a na zadku taxametr. Páni poslanci, buďte velkorysí a slitujte se nad těžce pracujícími. Mohlo by se totiž stát, že se jednoho krásného dne začne diskutovat o zdanění prostituce politické.

Na závěr už tradičně jedna škromachovská. Tři dny před vstupem do EU přisoudil tento enfant terrible české vlády Němcům kolektivní vinu za naši chudobu. Vskutku skvělé entrée se slámou v botách. Hlavně ať se ten muž nestane nikdy ministrem zahraničí. Jinak bude do měsíce válka. Samozřejmě prohraná.

A teď z úplně jiného soudku: od prvního května je opět možné každoročně volně vyvážet do Němec oněch tradičních sto dvacet volů. Kandidáti, pozor! Sraz v šest hodin u Koně.

(5.6.2004, psáno pro Zdravotnické noviny)