Nadšení z ochoty poslanců zkrátit své funkční období a regenerovat parlamentní demokracii pomalu vyprchává a nastupuje skepse. Volby podle mnohých analytiků nic nevyřeší a my jen přejdeme z jedné nejistoty do druhé.

Přehnaná očekávání skutečně na místně nejsou. Přesto je pravděpodobné, že Sněmovna navolená v říjnu bude přehlednější než ta, na kterou bychom museli čekat až do května příštího roku. Větší strany, patrně s výjimkou občanských demokratů, v ní budou silnější, než kdyby musely podstupovat devítiměsíční ostřelování malými partajemi. Těmi, které sázejí na vládu pevné ruky, řízení státu jako firmy nebo bezbřehou přímou demokracii, a jsou tudíž systémovým rizikem přinejmenším stejně vážným, jako byly Věci veřejné.

Tradice těsných volebních výsledků a komplikovaného skládání kabinetu bych se letos nebál. Přesto jsou před námi jiné nášlapné miny, jež mohou s tuzemskou politikou zamávat.

Varovná je například kondice politických stran mířících k volbám. Žádná není v optimálním vnitřním stavu. Nejhůř na tom je ODS se svými vícero mocenskými centry. Politické řízení je oslabováno klientelistickými sítěmi vedoucími k tzv. kmotrům a ani v něm navíc není jasno. Co může být výmluvnějšího než dlouhé váhání nad určením volebního lídra. Přitom je všem už týdny jasné, že čistému štítu Miroslavy Němcové nikdo konkurovat nemůže. Leč nejednomu členovi ODS nejspíš dochází, že ze srovnání s otcem zakladatelem Václavem Klausem je politickou a mocenskou amatérkou.

Potíže sociálních demokratů půjdou nejlépe sledovat až po volbách. Pakliže oranžoví volby vyhrají, bude skládání jejich vlády poměrně dramatické. Jmenuje-li ji pak prezident, bude ostřelována těmi, kteří se v ní nenajdou nebo kteří budou mít dojem, že by kooperaci s Milošem Zemanem zajistili ve vyšší kvalitě. U samotné hlavy státu máme jistotu, že se bude řídit zásadou – "když nemůže být ČSSD moje, tak ničí". A Bohuslav Sobotka se s Milošem Zemanem zapotí víc než Mirek Topolánek a Petr Nečas s Václavem Klausem dohromady.

V TOP 09 brzy vypukne hledání budoucích předáků, když Karla Schwarzenberga limituje věk a Miroslava Kalouska pověst. Dynamicky se jistě bude také vyvíjet vztah topky se stále emancipovanějším hnutím Starostové a nezávislí.

Ani komunisté si nemohou být jistí vnitřní harmonií. Jednak mají před generační obměnou, jednak budou muset přemýšlet, čím zaujmout, když jim témata, styl a voličský zásobník vykrádají zemanovci s nepřehlédnutelným guru na Hradě.

Právě Miloš Zeman pak symbolizuje další nebezpečí našeho politického a ústavního systému. Nejspíš chtěl dodat váhu hysterickému pokřiku TOP 09 o ohrožení demokracie, a tak zesílil napětí mezi mocenskými pilíři. Jak jinak si vysvětlit jeho ventilování nedůvěry v Nejvyšší soud vyplývající z jediného verdiktu jediného soudního senátu. Pomiňme, že o Nejvyšším soudu coby nejslabším článku justice se mezi zasvěcenými hovoří už dlouho. Je ale nemístné, aby prezident veřejně třídil soudce a státní zástupce na spolehlivé a nespolehlivé. Zvlášť když do první skupiny řadí i Jana Sváčka, jehož cestě k Ústavnímu soudu se již podruhé postavila horní parlamentní komora.

Prezident již několika komentáři k probíhajícímu rozplétání nejvážnější korupční a klientelistické kauzy v České republice dostal policisty, žalobce a soudce do nepříjemné situace. Těžko říci, jestli jim tím chce pomoci, nebo důmyslně pracuje na jejich diskreditaci. V každém případě však nastoluje mezi ústavními institucemi atmosféru nedůvěry a nezdravé rivality. V ní se bude po volbách obnovovat důvěra ve stát a jeho orgány velmi obtížně.