Pátek 16. května
V KSČM vládne předvolební kvas, vybíjí se ve sporech mezi předsedou Filipem a expředsedou Grebeníčkem. Spor je o techniku komunistického politizování, nikoli o ideologii. Komunistům se tenčí členská základna a zvyšuje se její věk. Bohužel to nemá žádný vliv na preference strany. Zřejmě jde je o přirozený trend postkomunistické politiky: členství stran se ustálí na 20-30 tisících členech (to jsou ti, na něž se ještě může dostat nějaký ten drobet při politickém hodokvasu), jinak společnost je společnost voličů a je představitelné, že by mohla existovat i strana zcela virtuální, která by měla slušnou reálnou podporu.

Předseda Filip se rozhodl k odvetné akci za Paroubkovo vypočítavé odmítnutí přijít jako host na sjezd KSČM, chce na něj tlačit přes sociálně demokratické členstvo a voličstvo. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministerstvo spravedlnosti chystá vyhlášku, podle níž bude moci Nejvyšší státní zastupitelství v rámci dohledu nad vyšetřováním udělit pokyn vyšetřování zastavit (problém případu Čunek byl, že nejvyšší státní zástupkyně tuto možnost neměla a věc byla svěřena jinému státnímu zástupci, který ji pak zastavil). Mám trochu strach, že tahle úprava se bude budoucí Paroubkově vládě velmi hodit, znamenala by oslabení autonomie státních zastupců.

Příspěvek do rubriky jak číst Právo: Titulek článku zní: „USA o polovinu škrtají peníze na radar.“ Z článku vyplývá, že výbor amerického Senátu pro obranu navrhl vyčlenit pro raketový štít v Evropě něco přes 700 milionů dolarů, obdobný výbor Sněmovny reprezentantů doporučuje částku snížit na polovinu. Pokud oba výbory dospějí k různému znění rozpočtového zákona, proběhne mezi nimi dohadovací řízení. Jaký smysl má takovéhle lhaní, které pak poměrně stručná zpráva chtě nechtě uvádí na pravou míru?

Další pozoruhodná dezinformace je nenápadně integrována“ do zprávičky Práva o tom, že v Berlíně promítali dokumentární film u útěku skupiny bratří Mašínů přes Dederonii do západního Berlína. Prchali údajně na „vysněný Západ“. Pokud jde o snění, snili o svobodném Československu, nikoli o Západě, a na Západ se „prostříleli“, až když jim bezprostředně hrozila smrt na popravišti. Tím, co dělali (myslím u nás, jako odboj), nemusí být člověk nadšen, ale nemělo by se to překrucovat.

Jak by mohla vypadat „jasná distance od minulosti“, kterou slibují komunisté sociálním demokratům, když je bez dalšího vezmou do party, předvedla v rozhovoru pro dnešní Lidové noviny kandidátka na předsedkyni strany Soňa Marková. Pokud jde o únor 1948, šlo podle ní o „revoluci nenásilnou cestou“. „Vývoj před rokem 1945 směřoval k tomu, co se stalo v roce 1948.“ To je sice pravda, ale když k něčemu směřuje vývoj, neznamená to, že je to posvěceno. Vývoj k Hitlerově Třetí říši směřoval od Versailleské konference. Během studené války prý „došlo k určitému pokřivení myšlenky sociálně spravedlivé společnosti“, což bylo dáno i historickými okolnostmi: „Víme, že studená válka přinesla přinesla některé pokřivenosti pro tzv. socialistický tábor (jakýsi ústupek realitě: říká „tzv.“, bd) ale i pro ten kapitalistický.“ Jistě, svobodný svět se musel bránit agresivním choutkám Stalinova, Chruščovova a Brežněvova rudého impéria. Obrana se dá chápat jako jistá pokřivenost. Historie prý není jen černá a bílá. Jakpak by ne: v tom základním je vždycky taková.

Petr Zídek hájí v LN proti předsedovi Židovské obce Bányaiovi právo položit si otázku, jak by vypadaly dějiny Blízkého východu bez Izraele, a obecně „kontrafaktuální historii, která hledá odpovědi na otázku, co by se stalo, kdyby k nějaké události nedošlo, nebo došlo jinak“. Ve svém textu, s nímž Bányai polemizuje, dospěl k názoru, že dějiny Blízkého východu by bez vzniku Izraele byly přehlednější a spravedlivější. Nedovedu se zbavit dojmu, že takové otázky se kladou jako předmostí k závěru, že se tedy nic tak strašného nestane, když takový zmetek dějin pohřbíme nebo necháme pohřbít. Kdysi byla např. v Německu populární teorie, že Československo bylo historickým omylem (je zajímavé, že pan Zídek ji nezmiňuje, ačkoli ji nepochybně zná. Zmiňuje otázku, co by se bylo stalo, kdyby Československo nepřijalo mnichovskou dohodu, nikoli otázku, co by se bylo stalo, kdyby Československo vůbec nebylo vzniklo). Jistě, střední Evropa by bez Československa byla bývala přehlednější a třeba i národnostně spravedlivější. Obyčejně se v tom hledával důvod, proč bylo správné Československo prodat Hitlerovi. Řekl bych, že kontrafaktuální historie nejenže nemá žádný smysl, ale je zároveň kontraproduktivní, protože sklouzává do alibismu. A pokud jde o to nepřijetí mnichovské dohody, pohled na některé současné česká politiky mávající pomyslným mečem v roce 1938 (svého času to bylo oblíbené téma Petra Pitharta) je prostě neodolatelný.

Sobota 17. května
Jiří Čunek se zasloužil o to, aby se do případu pánů Vaškůje a Šmiřáka náležitě zamatlal tím, že odmítl vypovídat. Ta věc je od počátku podivná: pokus podplatit svědkyni tak zjevně proti Čunkovi zaujatou, pokud by se stal a pokud by ho opravdu spáchal obviněný, by v žádném případě nemohl být projevem naivity a dobré vůle, ani pokusem Čunkovi pomoci. Taky je obtížné věřit tomu, že by si pan Čunek počínal tak, jak si počíná, z neohrabanosti. V souvislosti s děním tohoto typu se člověka snadno zmocňují různá paranoidní podezření. Snad je to tím, že v beztíži politického patu přestávají platit pravidla logiky.

V rámci předvolební kampaně předseda Paroubek ohlásil změny ve vládě (pro náhodné čtenáře neobeznámené s politikou podotýkám, že už dva roky není premiérem, nýbrž jen předsedou největší opoziční strany). Do vlády bude přizván místopředseda ODS a pražský primátor Bém a uvažuje se o odchodu ministra Julínka. Zároveň premiérovi doporučil, aby odvolal ještě místopředsedu vlády a ministra práce a sociálních věcí Nečase. Tím donutil řadu představitelů ODS, aby to, co řekl, horempádem dementovali. Proč to proboha ten člověk dělá?

Jiří Hanák se v Právu pozastavuje nad výrokem místopředsedy KSČM Dolejše: „Svou jasnou distanci jsme řekli, přílišné patlání se v minulosti nepatří politikům, to patří historikům.“ Pan Dolejš jen slovo od slova opakuje to, co česká oficialita a oficiózní historikové melou už někdy od roku 1995 o vyhnání sudetských Němců a o Benešových dekretech. Vyplývá z toho tedy, že přílišné patlání v historii je přípustné jen v některých případech?

„Karel Schwarzwenberg… ze svého vyhodí možná milión, aby mu detektivové z auditorské firmy Kroll zjistili, jak to bylo s rodinnou kasou Jiřího Čunka: proboha, vždyť to všichni vědí!“ píše tamtéž Martin Hekrdla. Jak to, co všichni vědí? Problém je v tom, že je to podivné a že nikdo neví, jak se panu Čunkovi ty peníze tak pěkně rozmnožily. Pokud by snad pan Hekrdla věděl, že pan Čunek ty peníze ukradl, ať to pěkně řekne a ať taky řekne, kde a kdy, a dokáže to.

Předseda slovenské koaliční strany SNS Slota prohlásil na vládní tiskovce k slovenským učebnicím zakladatele maďarského státu svatého Štěpána za šaška. Přítomný premiér Fico ani nešpitl, přišlo mu to nejspíš vhod. Vyjádření je jednak velmi neobvyklé, představme si, že by na nějaké tiskovce o česko-slovenských kulturních vztazích prohlásil pan Slota za šaška svatého Václava: v tomto případě by s ním sice řada lidí u nás nepochybně souhlasila, ale všeobecný dojem, že to jaksi nepatří k věci, by museli mít i oni. Kromě toho bylo vyjádření určeno k tomu, aby maďarskou stranu rozpálilo do běla, což se taky povedlo. Je příjemné, že tento rustikální styl politiky zatím žádná česká polistopadová česká vládní strana neprovozovala – ale možná, že Slováci mají před námi jen náskok a dohnat ho není takový problém, jak se dnes člověku zdá.

V souvislosti s probíhajícím sjezdem KSČM poskytl předseda strany Filip dva rozhovory, Právu a Lidovým novinám. Jsou zajímavé (zvlášť ten v Právu) a vypovídají mj. i o dost zvláštním statutu, který KSČM v české společnosti má. K tomuto tématu se vrátíme. Jiří Kubík vyvozuje v MfD z toho, že počet členů KSČM se od posledního sjezdu snižuje rychlostí 29 členů denně, že někdy na jaře KSČM zanikne. Vzhledem k tomu, že počet voličů od roku 1996 naopak mírně roste (10% - 11% - 18,5% - 13%), dá se očekávat, že bez ohledu na to bude mít setrvalé preference mezi 13 a 18%. A protože je bude mít, samozřejmě nezanikne, jen se počet jejího členstva dostane tak říkajíc do lajny s ostatními parlamentními stranami.

Mladé frontě Dnes poskytla rozhovor ostravská krajská státní zástupkyně Andělová. Rozhovor je zcela jedinečný tím, že paní Andělová v něm neřekla prakticky vůbec nic. Pochopitelně se distancuje od toho, že by pana Čunka byla označila za prasáka (což tvrdil u soudu v Praze brněnský krajský zástupce Coufal). V té souvislosti uvedla, že existuje zvukový záznam, který by v případě zproštění mlčenlivosti to, co říká, potvrdil. To je zvláštní, měl jsem dojem, že šlo o neformální schůzku někde v restauraci, v tom případě paní Andělová myslí na zadní kolečka velmi důkladně a velmi zvláštním způsobem. Paní Andělová se kdysi (v případu Kořistka) zachovala velmi zásadově. Tenhle druhý případ je mi poněkud nejasný: působila na těch schůzkách jako nezávislá osoba odolávající nátlaku, nebo prostě jako zvěd druhé z bojujících stran? Jinak jako člověk velmi snaživý se neustále usilovně snažím uvěřit tomu, jak paní doktorka říká, „že doktor Cepl mladší je skutečně nezávislý soudce a rozhodne v souladu s provedenými důkazy, objektivně a spravedlivě“. Snad se mi to povede.

Pondělí 19. května
Komunistický předseda Vojtěch Filip bez problémů obhájil na sjezdu KSČM svou pozici. Radikálové nejsou úplně zanedbatelní, ale zaostali (ostatně liší se od Filipa jen v rétorice a navíc KSČM nemá důvod měnit linii, co by tím získala), „reformisté“ se proti Filipovi vůbec neprofilovali. KSČM je strana, která na tom není až tak špatně a hlavně nemá při své nynější politice co ztratit. Představovat si, že se bude „reformovat,“ je směšné, a radikalizovat se – proč? Filip je jen trochu líp učesaný Grebeníček a členům i voličům KSČM se to líbí.

Z víkendového zasedání republikové rady zelených vzešel závěr, že poplatky ve zdravotnictví se mají zrušit v případě dětí do 18 let, důchodců, žen v šestinedělí a u dlouhodobě nemocných. To v podstatě odpovídá mírnější variantě návrhu ČSSD. Kromě toho zelení žádají „větší prostor pro veřejnou a odbornou k diskusi“ k zákonu o univerzitních nemocnicích a zdravotních pojišťovách. Problém Strany zelených je, že republiková rada je už dnes, jak se zdá, depozitura ČSSD, kdežto v těch orgánech, které jsou rozhodující (poslanecký klub, vedení strany), zatím ještě probíhá přetahování.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu: „Obnaženo na dřeň, budou sociální demokraté muset obhájit své vládní partnery před Washingtonem a Bruselem. Mechanismus je shodný s tím, který existoval před listopadem 1989, kdy se kádrové otázky ve vyšších patrech KSČ musely schvalovat v Moskvě. To je realita členství malé země ve velkém uskupení. Dříve to byla Varšavská smlouva a RVHP. Dnes se musí přihlížet k NATO a EU.“ To je velmi pozoruhodná úvaha. Především je zjevné, že když je někdo členem nějakého uskupení, musí respektovat zásady tohoto uskupení. To ještě neznamená, že všechna uskupení jsou prašť jako uhoď. Tak například některá jsou té povahy, že tam člověk (nebo země) rád a s nadšením vstoupí, protože je přesvědčen, že mu budou užitečná, a ví, že může jejich rozhodování v odpovídající míře ovlivnit. Jiná jsou potěmkinské pseudoinstituce, které si zřizuje drzé orientální impérium, pravlast knížete Potěmkina, k lepšímu ovládání otroků, které si v důsledku druhé světové války naloupilo. Čili: liší se povaha institucí a liší se i „mechanismy“, a to dost podstatně. Pozoruhodná je v této věci spíš proměna pana Mitrofanova - ještě před třemi, čtyřmi lety to byl střízlivý komentátor dění v české sociální demokracii, jeho články byly věcné, objektivní a informativní. Teď to vypadá, jako kdyby byl po celou tu dlouhou dobu spal a najednou se probudil. Rozvíjí mezinárodněpolitické koncepce, přehledně, prostě a člověk by skoro řekl po putinovsku.

A jedna poznámka do rubriky Jak číst Právo. Opět titulek: „Přírodovědci Bursíkovi: ctěte u radaru ideály své strany.“ To vypadá, buď jako kdyby mu psali všichni přírodovědci, co jich je když ne na zeměkouli, tak tedy aspoň v České republice, nebo aspoň Svaz českých přírodovědců sdružující všechny uznávané univerzitní a vědeckovýzkumné kapacity, nebo aspoň několik akademických es. Pan Bursík nemusí propadat panice (a čtenáři taky ne), není tomu tak.

Slovenský premiér Fico je velkorysá osoba: je ochoten jednat s maďarským premiérem Gyurcsányem, přestože ten to odmítl pod „směšnou záminkou“, že předseda vládní SNS Slota označil zakladatele maďarského státu svatého Štěpána za šaška. Pan Slota to udělal na tiskovce, jednoznačně s úmyslem maďarskou stranu co nejvíc urazit a vyprovokovat, pan Fico byl u toho a nečinně přihlížel. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Mladá fronta Dnes provedla opět rozsáhlou invazi svých reportérů převlečených za mediky a lékaře, do řady českých nemocnic. Pochopitelně byli většinou úspěšní. Jak se dá zabránit tomu, aby se třeba mezi mediky nevetřel někdo nepovolaný? Sotva tím, že se nemocnice změní v něco jako věznice. Spíš tím, že se všeobecně uchytí názor, že se něco podobného nedělá. Akce MfD vypadají naopak jako návod pro zájemce, jak to dělat co nejšikovněji. A kromě toho tak trochu jako nechutná buzerace lidí, kteří mají na práci důležitější věci než honit po nemocničních chodbách reportéry.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.