Pátek 3. listopadu
Předseda ČSSD Paroubek zjevně ustál jakousi krizi v ČSSD a v jejím nejbližším okolí, urovnal vztahy s KSČM a následně sdělil prezidentovi, že by jeho strana ráda dostala pokus o vytvoření vlády. Považuje ho za reálný. Celá dosavadní vládní krize se táhne hlavně proto, že všichni (kromě ČSSD ovšem) hledají cestu, jak to zařídit, aby se na ČSSD a Paroubka nedostalo. Svým způsobem je to pochopitelné: pokud by Paroubek uspěl, znamenalo by to podle mého názoru změnu režimu. Na druhou stranu neexistuje jediný rozumný věcný důvod, proč by mu tato příležitost neměla být poskytnuta: pokud by se všichni účastníci rozhodování chovali korektně, nemůže uspět, nemá dostatečnou většinu a může se jí dopracovat buď podvodem, nebo faktickou zradou někoho z jeho odpůrců. Jinak je ovšem třeba zdůraznit: vůbec není pravda, že Paroubek potřebuje sto jedna hlasů. K odhlasování důvěry vládě stačí většina z přítomných poslanců a sněmovna je podle § 70 odst. 1 jednacího řádu usnášeníschopná za přítomnosti třetiny poslanců. Paroubkovi tedy podle okolností stačí něco mezi 34 a 101 poslanci, záleží např. na tom, kdo z lidovců při cestě na hlasování o důvěře Paroubkově vládě shodou okolností zabloudí a netrefí do sněmovny. Za příznivých okolností (a Paroubek si na nich dá jistě záležet) stačí jeden jediný. (Jen k odvolání takto jednou odmávané vlády je pak za všech okolností třeba 101 poslanců). Je třeba dát Paroubkovi příležitost, která mu formálně vzato náleží. Je zároveň třeba zajistit korektní průběh hlasování. Poslanci budou hlasovat po jménech (nemůžou se schovat zbaběle v anonymitě jako při volbě předsedy sněmovny) a pokud by se snad náhodou chtěli zašít, bude veřejnosti i voličům jasné, co to znamená. Snaha hledat jiné řešení než příležitost pro Paroubka vede ke krkolomným a nesmyslným kombinacím a neúnosnému zdržování a může být ve svých důsledcích stejně neblahá jako případné Paroubkovo vítězství.

Podle toho, co píše Právo, předseda KSČM „nepřitakal spekulaci“, že by komunisté umožnili vznik vlády ODS výměnou za funkci předsedy PS. Kdo tak spekuloval? Novináři? Nebo snad prezident? To ze zprávy není jasné, pokud by tak spekulovalo vedení ODS nebo hlava státu, klesli by už poměrně hluboko.

Lidovečtí papaláši se jeden přes druhého populisticky profilují na spektakulárním proklínání senátora (a starosty Vsetína) Čunka za způsob, jakým se pokusil řešit problém s romskou komunitou ve městě. Nejhlasitěji je pochopitelně slyšet Petr Pithart, který projevil takovou horlivost, že KDU-ČSL nyní vážně hrozí, že se stane jejím předsedou. Myslím, že vzhledem k image, kterou si strana dlouhodobě vydobyla, by to bylo přiměřené řešení. Čunkovi nikdo velký prostor v médiích nedal. Je přitom zjevné, že např. když mluvil o „vředu“, neměl vůbec na mysli Romy jako etnickou skupinu. Místo okázalého rozhořčení by jeho odpůrci měli přijít s nějakou konkurenční představou o tom, jak řešit ten konkrétní problém, který Vsetín měl, i romský problém obecně. Zatím nikdo nic rozumného, slušného a zároveň praktického ani nenavrhl. Za zmínku stojí, že známý obhájce nejrůznějších práv Markus Pape se rozvášnil natolik, že prohlásil: „I vládci Českého království a Československa si nejednou vyčistili své údajné vředy způsobem, které v některých případech jejich právní nástupce dodnes hájí tvrzením, že doba holt byla taková.“ Ale fuj, pane Pape! Co je to za podivné náznaky, ještě že nemáte odvahu říci na plnou hubu, o co jde (totiž o vyhnání sudetských Němců). Copak nevíte, že to už dávno vyřešila Česko-německá deklarace? A od té doby se o tom nesmí ani ceknout? Ale zpátky k tématu: romský problém je obtížný: ale rozhodně se nevyřeší ani spektakulární hysterií, ani mediálním lynčem.

Senát se shodl na návrhu novely zákona o státních svátcích, podle níž by se státním svátkem měl stát Velký pátek a zároveň by měl být vyřazen z významných dnů tzv. mezinárodní den žen. Nechápu, jak spolu souvisí Velký pátek a MDŽ.

V Brně proběhla jakási regionální generálka na převzetí moci tandemem ČSSD – KSČM v celostátním měřítku. Existují tam dva bloky: ČSSD, zelení a „Brno 2006“ (uskupení, jež reprezentuje mj. senátor Zlatuška), a na druhé straně ODS - KDU-ČSL. Oba mají po 25 zastupitelích. Jazýčkem na vahách jsou komunisté. Nyní se zjevně ČSSD a přidružená uskupení dohodla na podpoře ze strany komunistů. Komunisté však v koalici nebudou. Jeden ze zásadních problémů, na němž se vypečená koalice profiluje, je případné stěhování brněnského nádraží z centra (podle toho, co se o tom v novinách psalo, jde o posun cca o 1 km, na tom je vidět, že Brno není dvakrát moc velké město). Řešení, k němuž se schyluje, je geniální: nádraží zůstane na svém místě, ale celé Brno se odstěhuje na Sibiř.

Historik Jiří Pernes šíří na stránkách Mladé fronty Dnes neuvěřitelné bludy o maďarské revoluci. „Studenti se sešli na demonstraci,“ prohlašuje, „aby reformní kroky v Polsku podpořili. Ale ta demonstrace byla nepovolená a maďarská tajná policie začala střílet ze střech okolních domů“. To je hloupost hned nadvakrát. Za prvé, režim (ministr vnitra) se sice pokusil demonstraci z 23. října zakázat, ale nakonec ji povolil. Na demonstranty nikdo z žádných střech nestřílel, to si pan Pernes spletl s pokojnou demonstrací 25. října na Kossuthově náměstí před parlamentem. Tam ovšem bylo podle některých údajů až dvě stě mrtvých a k podobným strašným masakrům došlo i na venkově (např. v Mosonmagyaróváru). „Řada krutostí“, o nichž pan Pernes mluví, se odehrála následně; týká se asi 38 případů a většího konfliktu na budapešťském Náměstí republiky z 30. října. Obětí bylo o řád méně, zato bolševická média a kádárovská propaganda to jak se patří nafoukla, takže dnes to po ní papouškují i oficiózní čeští historici. Pan Pernes taky opakuje oblíbenou tezi českých reformních komunistů, že kdyby povstání nebylo „tak brutální a krvavé“ (Maďaři zjevně měli do sebe nechat se stoickým klidem střílet) „a ty požadavky tak maximalistické, tak by asi Chruščov ustoupil“. Čeští reformně komunističtí chytráci v roce 1968 neměli žádné „maximalistické požadavky“, jen zrušili cenzuru. A už to samo stálo Rusům za to, aby nasadili obrovskou po zuby ozbrojenou armádu. Co je maximalistického na tom, když nějaký národ chce svobodu a suverenitu? A proč by se o to měl handrkovat s lidožrouty?

Mladá fronta Dnes se v rozsáhlém seriálu zabývá tím, co by se bylo v (nedávné) minulosti stalo, kdyby. Smysl podobných úvah mi uniká. Máme velké resty v tom, co se stalo doopravdy.

Sobota 4. listopadu
Vedení sociální demokracie se jednomyslně rozhodlo usilovat o vlastní pokus vytvořit vládu. Paroubek zjevně obnovil svou otřesenou moc nad stranou. Schůze se nezúčastnil předseda karlovarské organizace Poc, který asi bude v příštích dnech vyloučen jako revizionistický smraďoch. Paroubkovi se těžko divit: krkolomné plány, které se nyní rodí v prezidentově okolí, svědčí jen o nejistotě a strachu těch, co by si Paroubkovu čtyřletou vládu nepřáli. Já bych si ji taky nepřál. Bez ostré politické konfrontace, rizika a odvahy se ale tahle situace vyřešit nedá. Chytrácké uhejbáctví povede k řešení, které bude stejně špatné jako Paroubkovo vítězství, jen to nebude na první pohled tak jasné. Klaus a spol. mají proti sobě zavilého, mazaného a vytrvalého protivníka, který je schopen lecčehos. Představa, že s ním vyčůrají, je směšná: nenechá si to líbit. Proč taky. Když jste se tolik hrnuli do politiky, holoubkové, museli jste počítat s tím, že se jednou dostanete do podobné šlamastiky a budete muset předvést, co ve vás je.

ODS navrhuje návrat k původnímu volebnímu systému, který platil před rokem 2000, snížení počtu poslanců na 199 a bonus pro vítěze. Návrh je v zásadě rozumný, jsem ovšem přesvědčený, že kdyby se počet poslanců naopak zvýšil na 249, žádný bonus by nebyl zapotřebí.

Jakýsi vsetínský Rom je nespokojen s tím, že ho přestěhovali do bytu 1+1. Předtím bydlil v 2+1. Je sám, manželka mu zemřela a syn je v cizině. Lidé jsou dnes příliš nároční: prožil jsem skoro dvacet let v garsonce a nic mi nechybělo.

Poslanec Pohanka v Právu hodnotí mj. svůj „usmiřovací“ hovor s Paroubkem: „Jeho vysvětlení bylo racionální. Nicméně ty pochybnosti ve mně zůstaly, protože si nedovedu vysvětlit chování některých členů sociální demokracie. To bude otázkou dalšího vývoje.“ Jak vidno, drží pan Pohanka pana předsedu pevně pod krkem. Ani ruce si bez něj Paroubek neumeje.

Místopředseda vlády Nečas prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Říkám, že jsem vždy byl, jsem a vždy budu loajální vůči předsedovi ODS. Tak tomu bylo za Václava Klause, je tomu tak za Mirka Topolánka a bezesporu tomu tak bude i v budoucnosti.“ V tom je trochu problém pana Nečase: člověk má být především loajální svým zásadám, a pak teprve osobám. Pokud je příliš loajální osobám, vzbuzuje to podezření, že jeho zásady jsou nějak oslabené. Pan Nečas se například zachoval velmi podivně, když Klaus kdysi chvíli uvažoval o tom, že by ho dosadil (místo Jana Rumla) na post ministra vnitra, a pak si to rozmyslel. Člověk ze sebe nemá dobrovolně nechat dělat hadr na boty, to je loajalita na nepravém místě. Je tu ovšem naděje, že pan Nečas dnes kecá, protože od té doby politicky dospěl.

Starostou ve Dvoře Králové se stal Daniel Lukeš, který byl podle toho, co jsem viděl v ČT, kdysi pravomocně odsouzen za napomáhání trestnému činu vydírání (měl prý ještě s kýmsi odvézt objekt onoho činu na odlehlé místo a tam jej mj. se zbraní v ruce nutit, aby lezl po čtyřech a chrochtal). Pan Lukeš to rozhořčeně popírá, většina lidí ve Dvoře Králové mu důvěřuje, věřme mu i my. Kdybychom však bydlili v tom hezkém městě, pro jistotu bychom se zároveň učili lézt po čtyřech a chrochtat. Třeba by se to jednou mohlo na úřadu hodit.

Tiskový úřad polské vlády vydal ukaz, podle něhož je nepřípustné fotografovat premiéra Kaczyńského z profilu (Jeho Excelence si nepřeje, aby byl vidět jeho podbradek). Možná, že by se to mohlo řešit prezidentským dekretem, u prezidenta má protekci, je to jeho bratr, a pokud by chtěl znát zkušenosti s něčím podobným, nechť se poptá u nás, jsou jen ty nejlepší. Zbývá taky rozhodnout, jaké budou sankce – zatím úředníci pouze pohledu na premiéra z profilu brání pomocí zátarasů, což nemusí být dostatečně účinné: paparazziové jsou mrchy vynalézavé.

Pondělí 6. listopadu
Událostí číslo jedna je rozhodnutí prezidenta odvolat zítřejší schůzku s lídry pěti parlamentních stran a pověřit sestavením vlády opět Mirka Topolánka. Prezident označil za hlavního viníka současné politické krize Paroubka a ČSSD. To lze jen ztěží přijmout, Paroubek nechce nic jiného, než co mu formálně vzato přísluší, totiž pokus sestavit vládu. Z věcných důvodů je třeba Paroubkovi v sestavení za každou cenu zabránit, to ovšem není věc prezidenta, ale Poslanecké sněmovny jako zvolené reprezentace české společnosti. Jedinou cestou je obnova trojkoalice (v tom má místopředsedkyně ODS Němcová pravdu). Trojkoalice by formálně vzato měla mít dost sil, aby Paroubkovi v převzetí vládních otěží zabránila. Ať už se to podaří nebo ne, je třeba konstatovat, že prezident v této náročné situaci selhal. Pokoušel se Paroubka přechytračit v situaci, kdy jedinou možnou obranou před vládou rudého bloku je přímá konfrontace na půdě PS. Neuvědomil si, že mu ústava neposkytuje možnosti, jak s Paroubkem vymést. V pověření sestavovat vládu mu legální cestou nemůže zabránit a přesto se o to neustále pokouší. Je to nedůstojné a směšné. Jsem přesvědčený, že pokud by Paroubek v druhém pokusu neuspěl, na třetí pokus už nemusí dojít, protože všechny politické strany chtě nechtě nazřou, že jediným reálným východiskem z patu jsou předčasné volby.

Podle místopředsedy ODS Bendla by šance pro Paroubka znamenala velké riziko, že se komunisté dostanou k moci. Nečas zase tvrdí, že „bychom pak Paroubka už od moci nedostali. Je to falešný hráč a ten nesmí dostat šanci.“ Jenže politika se, holoubkové, bez rizika dělat nedá. Ve skutečnosti Paroubek má úplně stejnou šanci jako Topolánek a pokud není v silách ODS a jejich spojenců mu ji překazit, tak nezbývá, než se s jeho vládou smířit a snažit se ji všemi legálními prostředky zkrátit na minimum. Bude to nepříjemné, ale za totáče to taky bylo nepříjemné. Smůla je, že tenkrát nebylo o panu Bendlovi ani o panu Nečasovi slyšet. Ale nic není ztraceno, všechno mohou ještě dohnat.

Zcela ve stínu této domácí události je trest smrti, který vynesl nad někdejším diktátorem Saddámem Husajnem irácký soud. Rozsudek se dal očekávat. Soud byl uspořádán podle západních regulí, takže diktátorovi, který vraždil své odpůrce na běžícím páse, bylo umožněno v soudní síni od začátku do konce šaškovat. Jediný soud, který by u něj měl jakousi autoritu, by byl takový, který by mu jaksi předem byl udělal z varlat jehelníčky. Protože se tak nestalo, budou teď všichni podezírat Američany z manipulace a politici EU jim budou navíc vyčítat nelidskost (trest smrti je neslučitelný s naším humanismem). Američané mají jakési obrovité manko v tom, jak zacházet se státy, které se v oblasti demokracie a svobody ještě nedopracovaly ani zdaleka tam, kde jsou oni. Samozřejmě si nemyslím, že by Husajn měl být před procesem mučen, aby se vyhovělo jeho nárokům na autoritu soudu. Ale to, co se odehrálo ve skutečnosti, je jakási parodie na spravedlnost, byť provedená v dobrém úmyslu, a každý to Američanům omlátí o hlavu.

Předsedkyně klubu KDU-ČSL Parkanová opakovala v ČT populistický slogan, že politici mají mít schopnost se domluvit a ne místo toho měnit ústavu. To je nehorázný nesmysl. Povinnost politiků dohodnout se se týká jen rozumných a mravných věcí. Demokratičtí politici mají povinnost se nedohodnout s Paroubkem.

V Brně se prosadil historický kompromis: lidovci se nakonec nechali přesvědčit a přidali se ke koalici ČSSD, zelení, Brno 2006, aby nebyla závislá na někom ještě horším, než jsou oni, totiž na komunistech. Koalice ovšem lidovce zase až tak nepotřebuje, kdyby se cukali, vystřídá je kdykoli za tichou podporu komunistů. A tak lidovcům nezbude nic jiného než dělat poslušně to, co by správně měli dělat ti horší než oni (komunisté), za něž tak obětavě zaskakují. Škoda, měl jsem o některých funkcionářích brněnské organizace lepší mínění.

Expředseda KSČM Grebeníček vyčítá svému nástupci Filipovi, že se strana pod jeho vedením neumí nebo nechce jasně a zřetelně distancovat od ČSSD. Pan Grebeníček zbytečně spěchá, jeho chvíle přijde, až Paroubek neuspěje při sestavování vlády.

V Polsku se zlobí, že si německé noviny (tentokrát die Welt) z Poláků utahují. Je zajímavé, jak polské reakce připomínají ty islámské. Kdy se dočkáme toho, že budou ve Varšavě pochodovat rozběsněné davy přes německé vlajky namalované na vozovce?

Podle pana Palaty z LN bojovali za maďarské revoluce o Budapešť s maďarskými povstalci jacísi Sověti. Sověti jsou pohádkové bytosti, stejně jako divoženky, hejkalové a Čechoslováci. S Maďary tenkrát bojovali Rusové.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.