Bohuslav Sobotka stojí před úkolem jako z pohádky. Má, nejsa dosud premiérem, představit svou vládu prezidentu Zemanovi k předběžnému odsouhlasení. Pokud se prezidentovi zachce, změní pak jeho statut z premiéra virtuálního v premiéra skutečného. Na tyto vidle si pan Sobotka naběhl s poměrně velkým rozběhem.

Ústavní právník Kysela má jistě pravdu, když si myslí, že prezident nemá premiérovi do složení jeho vlády až na zcela výjimečné případy (např. pokud by se premiér po vzoru císaře Caliguly rozhodl jmenovat ministrem bytost, která není druhu homo sapiens) co mluvit. Pokud se pan Sobotka rozhodne prezidentovi předem ustoupit, bude to pro něj zjevná porážka a navíc jen podpoří prezidentův neukojitelný mocenský apetit. Právníkova rada je ovšem poněkud opožděná, Sobotka už mezitím Zemanovi vlastně ustoupil tím, že nenavrhl do funkce ministra Vladimíra Špidlu.

O tom, že předseda ČSSD bude muset s prezidentem vést kabinetní jednání o složení své vlády, bylo rozhodnuto už ve chvíli, kdy se nechal premiérem nikoli jmenovat, ale jen pověřit: to sice nemá žádnou oporu v ústavě, ale nějak se to u nás v minulosti zaběhlo, a tak se otevřela stavidla iniciativnímu dotváření ústavy.

Současný stav ústavních zvyklostí (neříkám idiotských, bylo by to ostatně nadbytečné) je tedy zhruba od loňského léta tento:

- prezident jmenuje podle svého uvážení v libovolném termínu premiéra

- ještě předtím s ním takříkajíc neformálně upeče složení vlády

- vláda předstoupí ve stanoveném termínu před Poslaneckou sněmovnu

- a bez ohledu na to, zda důvěru dostane nebo ne, vládne až do chvíle, než se prezident uvolí jmenovat dalšího premiéra.

Ústavnost toho všeho přísluší posuzovat Ústavnímu soudu, který si (ve spolupráci se Senátem) najmenoval prezident. Aby to bylo opravdu vážné, musely by o to ovšem požádat dvě třetiny poslanců i dvě třetiny senátorů.

Není ostatně divu, že to takhle dopadlo: už loni v druhém kole prezidentské volby panu Sobotkovi nezbylo než postavit se do čela podpory pro kandidáta, o němž předem věděl, že se na funkci nejen absolutně nehodí, ale navíc mu ještě půjde nemilosrdně po krku. (Pro spravedlnost je třeba dodat, že způsob, jakým ČSSD s Milošem Zemanem vyběhla v prezidentské volbě 2003 – nejprve ho veřejně navrhla a pak ho tajně "odvolila" – by zanechal šrámy i na duši bytosti podstatně andělštější než je Miloš Zeman). V létě velmi pěkně prohlásil, že ve věci důvěry Rusnokově vládě je třeba upřednostnit zájmy parlamentní demokracie před zápasem levice proti pravici, pak udělal pravý opak (jistě, neměl to lehké). A tak je jen logické, že jeho nynější souboj s prezidentem nevypadá zrovna jako střetnutí dvou rozzuřených býků. Spíš se zdá, že Zeman Sobotku prohání po dvorku jako kohout vyplašenou slepici.

Čelit prezidentově ofenzívě může jen vládní koalice jako jeden muž. Jak to ale dokáže pan Sobotka s Bělobrádkem po pravici a Babišem po levici?

Premiér in spe se dostal do této situace vlastním přičiněním. Je zároveň její obětí i spolutvůrcem.

Reflex.cz, 6.1.2014