1) V prosinci schválený a po měsíci shledán nereálným. Mluvím o rozpočtu. Podle Kalouskova náměstka Janoty čeká státní rozpočet „zreálnění“, byť jeho nereálnost byla zřejmá už v září minulého roku, kdy ČSSD nabízela vládě třicet dnů na to, aby provedla korekci, když vyprávěnky o růstu HDP ve výši 4,8% byly už tehdy – pohádkami. Opoziční optimisté předpokládali poloviční růst, realisté se už tehdy pohybovali mezi jedním až dvěma procenty. Odboráři mluvili podobně. Vládě to bylo div ne k smíchu. Tehdy „měla čas“, vývoj odhadnout „neuměla“, krize měla Česko snad dokonce „přeskočit“, takže pro našeho občana „to chtělo klid“. Zdáli jsme se lepší než nejlepší, teď po pár měsících jsme ale div ne horší než špatní. Jasné je jedno: někdo to musí „odskákat“… Ale kdo? Komu a čemu „utáhnou šrouby“? Co nastartovat a jak? Názory jsou různé, u nás se ale pravice s levicí jistojistě shodne. A férově. Jsme přece Češi.

2) Zatím pětadvacet zemí ze sedmadvaceti soudí, že neschválení Lisabonské smlouvy rovná se neefektivní Evropská unie. To ale zjevně posiluje pozici těch nejsilnějších – zejména Německa, Velké Británie a Francie –, protože dalším mocným hráčům na světové scéně, zejména USA, Rusku, Číně, Japonsku, Indii atd., pak nezbývá než jednat o důležitých problémech světa právě a pouze jenom s nimi. Jako partnera jsou ochotny brát vážně i Evropu – ale pouze integrovanou, silnou, jednotnou – čili srozumitelnou. Jenom taková má šanci být významným a plně respektovaným partnerem i konkurentem i spoluhráčem při rozhodování o vývoji světa. Uvědomují si naši „lisabonští odpůrci“, že vlastně odstavují na vedlejší kolej (= z rozhodování) všechny „malé a střední“ státy a národy? Že se dostávají do rozporu s vlastními „národoveckými“ frázemi? Že v jejich podání se i posvátné pojmy – jako svoboda, suverenita a samostatnost – stávají „vyčichlými“, protože prakticky nerealizovatelnými, jak učí dějiny nejen 20. století?

Suma sumárum a řečeno naplno. Zaprvé: odpůrci Lisabonské smlouvy na úkor států malých a středních posilují vliv a význam i sílu těch nejmocnějších členů EU – Německa, Velké Británie, Francie –, protože ti jediní zbývají k jednání dalším mocným světovým hráčům. Slabá, nejednotná a nečitelná EU přece nikoho nemůže zajímat, tu nelze brát vážně. Zadruhé: Evropa „rozmazaná“ výrazně oslabuje Spojené státy a jde „na ruku“ Ruské federaci. Až včlenění států východní Evropy do EU bude pro Rusko jasným signálem, že jeho „nároku na protektorství“ je navždy odzvoněno. Boj proti „Lisabonu“ se dá proto pochopit u komunistů, ale u ostatních sotva. Jde jenom o hloupost?

3) Nový americký prezident B. H. Obama se jistě bude nějakou dobu ještě „rozhlížet“, než nově seřadí domácí i zahraniční priority. Směrem ven bude hledat cesty k nápravě pošramocené americké pověsti, kterou mu odcházející administrativa zanechala. Nový vítr již naznačil směrem k Iráku, také k Rusku a k jeho podílu na protiraketové obraně. Našim přehorlivým „bushistům“ z toho až buší srdce. Dobře jim tak, když nepochopili, že alpinismu se nejlépe daří - v Alpách. Pokud jde o Afghánistán, kde si postupně „vylamoval zuby“ už kdekdo, by nová americká administrativa měla hledat odpovědi na otázky, které jdou k jádru věci: Jak Afghánci vnímají cizí armády na svém území? Jaký mají vztah k cizím vojákům? Berou je jako zachránce, ochránce, osvoboditele, pomocníky, přátele? Nebo je mají za vetřelce, násilníky, okupanty, nepřátele? Jak smýšlí většina z 25 milionů obyvatel Afghánistánu? Pokud je jasné, čeho se má v této zemi dosáhnout, potom není zbytí než si přiznat, že bez Afghánců žádný tlak zvnějšku k zásadním a trvalým změnám k lepšímu nepovede. Kéž by pan Zbigniew Brzezinski prezidentu Obamovi i tady dobře radil! Uvidíme.

Jablonec nad Nisou