Celý svět podnikl bezprecedentní kroky ve válce s neviditelným nepřítelem, který vyvolal globální pandemii. Totální zastavení celého lidstva a velké části jeho aktivit nemá obdoby snad ani v éře světových válek.

Přitom vlastně stále nevíme, s jakým nepřítelem to vlastně bojujeme. Nevíme přesně, odkud se nový koronavirus vzal, odkdy a jak se vlastně šíří a jak na lidi působí. Chová se totiž velmi podivně, na různé lidi, národy, rasy i země působí různě. Nejsme si jisti, zda získáme trvalou imunitu či nikoliv, nevíme, kdy jsme vlastně vyléčeni, pozitivita na virus se prý u někoho vrací.

Náš boj s neviditelným nepřítelem trochu připomíná globální válku proti terorismu o dvě dekády dříve. Tehdy jsme také bojovali s neviditelným, ale všudypřítomným nepřítelem, s hlavou údajně skrytou někde v jeskyních Afghánistánu, ale chapadly skrytě obtočenými kolem nás a čas od času vraždícími nevinné. Změnili jsme kvůli tomu mnohé, začali se bát, podrobili se omezením a dohledu. Zbrojíme kvůli němu a vedeme nesmyslné války bez jakéhokoliv pozitivního efektu, plýtváme stovky miliard. Reálný rozměr hrozby tomu neodpovídá, bojujeme především s vlastním strachem.

Existuje velké nebezpečí, že koronavirová krize nabírá podobný směr. Děsíme se obrázky z Itálie či New Yorku a on-line počítáním každého nakaženého a mrtvého. Přitom není vůbec jasné, koho vlastně za oběti nákazy počítáme. Praxe je v každé zemi různá. Razí se metodika, že by se za oběť epidemie měl počítat každý zemřelý, který má pozitivní test na koronavirus, ať zemřel na cokoliv. Evidentně usilujeme o co největší paniku.

Ještě více než v případě války proti teroru hrozí, že za oběť této nové válce padne svobodná kapitalistická společnost, kterou jsme před třiceti lety pracně obnovili a jejíchž výhod si dosud užíváme. Je velmi varovné, jak se česká společnost s nouzovým stavem a jeho omezeními začíná bez velkých protestů sžívat. Kromě živnostníků, cestovních kanceláří, restaurací a umělců, kteří zatím zápolí s velkou existenční nejistotou, velká většina zaměstnanců tráví své dny v karanténě a dostává plat, takže se zatím nic dramatického neděje. Jako by se vrátily staré časy za minulého režimu, kdy se šlo jakoby hodit marod a dát si věci na chalupě do pořádku. Hospody s drahým jídlem a pivem nikomu ani tolik nechybí, česká veřejnost dávno přešla k domácí konzumaci lahvového. V cizině už každý byl a ví, že je tam draho, a na kulturu se vždy dávalo, až co zbyde.

Čím déle současný stav potrvá, tím větší bude mít vláda, odezírající veřejnosti ze rtů, problém nouzový stav zrušit. Už teď na ni prší petice učitelů, kteří vůbec nic nemají proti půl roku prázdnin. Čím štědřejší budou vládní pomoci, dotace a subvence, tím méně se bude chtít zpět do práce dalším.

Poznáme až za čas, zda dnešní martyrium bylo skutečně potřebné nebo zda jsme podlehli boji s větrnými mlýny. Zatím se totiž nezdá, že by nejen u nás, ale ani v Číně, Itálii, Španělsku či New Yorku nějak významně stoupala celková úmrtnost lidí, což by svědčilo o tom, že epidemie představovala hrozbu ospravedlňující dnešní šílenství.

Bylo by frustrující zjistit, že v moderní společnosti potřebuje každá generace zažít sebedestruktivní ataku strachu a bolestnou proceduru oběti a vykoupení. Velikonoce jsou takovému směru přemítání vhodnou dobou. Přejme si jenom, aby dnešní koronavirová oběť byla dostatečnou náhradou za připravovanou spásu klimatickou. Po ní by vzkříšení už nemuselo přijít vůbec.