Východní Evropu po euforii hurá-evropanství 90. let přepadla kocovina. Jsme svědky, kterak se eurosvazáci, kteří si dogmaticky aplikovali EU jako všelék na české neduhy, přes noc mění na euroskeptiky. V nastalé depresi upínají své zraky k novému „sošnému dubisku“, ke kterému se chtějí přivinout. Evropa je jim už příliš „zatuchlá“ a dobrá snad jen na ten společný ekonomický prostor. Česko se shlédlo ve světové supervelmoci a v šuplíku s historickou veteší objevilo staronové, údajně „systémové“ řešení českých problémů: „Amerikanismus“.

P. Johnson kdysi navrhl, aby se Británie vzdala svého směřování do evropské federace plné socialismu, byrokratů a všudypřítomné „malosti“. Místo toho navrhl založit novou unii s USA, která by „inspirovala jak své občany tak i celý svět“. Hezká myšlenka poněkud zapadla, dokud ji znovu neobjevily „noví“ Evropané z Čech (a Polska). Evoluční vývoj Evropy založený na neustálém, a proto zdlouhavém hledání kompromisu v každé otázce, a to včetně otázek bezpečnostních, malí čeští „jestřábi“ zahrnují posměchem. Touží v bezpečnostní oblasti po jednostranných, rychlých a okázalých řešeních. Jenomže ty Evropa neumí. Protože „čím méně kompromisu, tím méně Evropy“. Amerika, vedena svými zájmy, Evropu obchází a Česku s Polskem bilaterálně nabízí své radarové zboží. Každé zboží má svoji cenu. Má ale i svoje budoucí náklady. Na čem tedy nyní záleží, je, zda si cenu i náklady pro české zájmy dovedeme správně ocenit. A poté s Amerikou úspěšně vyjednat. Mějme předem na paměti, že amerikanismus nám v tomto bude špatným rádcem.

Česko má dvojí noční můru. V prvé řadě je jí reálná možnost, že se NATO, jako orgán evropské bezpečnosti, kvůli dalšímu rozšiřování stane nestabilním nebo dokonce nefunkčním. A za druhé se obává případné dominance středoevropského prostoru Ruskem a Německem (na které se nespravedlivě zapomíná). Pokud by kromě ruské demokracie „vykolejil“ i evropský projekt, který doposud Německo plně absorbuje, byla by to jedině americká moc, která by ve střední Evropě mohla udržet status quo. Odtud pramení požadavek Varšavy na jednoznačnou americkou bezpečnostní garanci pro Polsko - výměnou za základnu. Jde o stejný typ záruky, neměnné na vládnoucí americké administrativě, jako má Korea nebo Tchaj-wan. A pokud nejsou zrovna vánoce a radar bezelstný dar americkému lidu, mělo by stejný cíl, tedy požadavek na bezpečnostní garanci, zastávat i Česko. Něco za něco. Vaši (americkou) vyšší bezpečnost, za naši (českou) vyšší bezpečnost.

Radar by totiž před hrozbami chránil pouze území „za námi“, nikoliv nás. A to při všech rizicích, která by ze zahnízdění radaru mohla pro nás plynout. Pro „sobě rovné“ partnery by bylo logické takový požadavek na vzájemné zaručení bezpečnosti pochopit a přijmout.

Jenže, americký prezident toto vyloučil a priori ještě před svým příjezdem. „Jinou bezpečnostní záruku, než tu, která vyplývá z členství v NATO, nikomu dát nemůžeme,“ řekl. Tím nás ale vrátil opět na počátek českého bezpečnostního dilematu. Jednostranné zvýšení českých rizik proti stávajícímu stavu by Čechům nepřineslo žádnou adekvátní bezpečnostní protihodnotu. A navíc by neřešilo, co se stane s českou bezpečností, kdyby nedej Pánbůh, bylo NATO nefunkční.

Namístě je otázka, proč chtějí Američané radar instalovat bilaterálně, zatímco garance nám má nadále poskytovat jen vetché NATO? Rychlá odpověď je nasnadě. A je neveselá. Američané se u nás nechtějí vázat. Dnes tu mohou být, zítra se dohodnou s Putinem, vojáci „zracionalizují“ své dislokační plány a být tu nemusí. Nota bene, budoucí střídání nájemníků v Bílém domě by na „nevyřčený“ závazek mělo doslova „likvidační“ dopad.

Žádná US základna neznamená automaticky ochranu pro svého hostitele. Castro s pár muži obsadil Havanu, zlikvidoval kapitalismus a „svobodný ostrov“ zadrátoval. A protože Fidel nechal rozumně Guantánamo na pokoji, neštěkl z něho proti němu ani pes. A to byl u moci starý válečník Eisenhower. Ač je Amerika mocná, nepřepíná ze zásady síly.

Amerika sama od sebe nebude mít potřebu vnucovat nám svůj obranný závazek. Pokud si o něj sami na rovinu neřekneme. Ani radar v Brdech jim za to nestojí. Američané totiž v prvé řadě vědí, že na „zaplacení“ středoevropanům postačí slova. Čechy postraší „vykolejenými reformami v Rusku“, zatímco na břehu Visly zadrnkají na struny tamní národní hrdosti připomínkou Polské „velikosti“. Zkrátka každému podle národního naturelu. A kšeft je hotov. Dále už netřeba jednat. A to ani hlavní Bushova vyjednavačka Condoleezza k nám nemusela zajet. Jako expert na východní Evropu asi věděla již napřed, že v Čechách se sice možná budou zpívat veselé politické agitky, ale jednat nebude o čem. Její šéf to zvládnul mezi dvěma drinky.

Zdá se, že Američané zadarmo získají základnu, plnou operační svobodu při jejím využití (žádní kibicové) a ještě jim nádavkem spadne do klína možnost aktivně moderovat vztahy mezi „starou“ a „novou“ Evropou. Podle potřeby tak budou mít nástroj k ovlivňování vnitroevropské politiky. Pro Ameriku samá pozitiva. Co se Čechů týče, pokud se nenaučí říkat kromě Ano, Ano - také Ne, Ne – jenom utřou hubu.

Václav Klaus je starý bojovník za české národní zájmy. Pro Václava Klause není žádná česká kompetence dost malá, aby mohla být jen tak poskytnuta EU. Klaus byl vždy ochoten se rvát o slovíčka, která by snad omezovala českou svrchovanost. Proč ale v úterý Klaus obětoval českou kompetenci nejdůležitější, tedy schopnost svobodně se rozhodovat ve věci vlastní národní bezpečnosti a tuto kompetenci poskytl jako dar cizí mocnosti, je otázka. Nevěřím, že by mohlo být něco pravdy na tom, že prosazovat české zájmy proti byrokratům v Bruselu je něco jiného, než hájit vlastní zájmy tváří tvář velmoci. Anebo se snad mýlím?