Epizoda s Chamberlainovým deštníkem připraveným prezidentem Zemanem ministru zahraničí Zaorálkovi je jen slabým odvarem v porovnání se skandálem, kterého se hlava státu dopustila v „kauze Peroutka“.

Zdá se, že věrolomné šíření lží patří k základnímu argumentačnímu arsenálu současné hradní skvadry. V tamním mozkovém centru tvořeném lidmi jako je Zeman, Mynář, Kmoníček (kterým s farizejským úsměvem dokáže „vysvětlit“ a obhájit prakticky cokoli) a Ovčáček se nedávno rozhodli dehonestovat skupinu Pussy Riot – a vůbec neměli problém s tím, že svoji konstrukci o „pornografické skupince“ postavili na lži.

Patrně je to zbytečné, ale stručně připomenu, že šlo o onu erotickou performanci v moskevském biologickém muzeu, která spatřila světlo světa dávno předtím, než se Pussy Riot daly dohromady. Tento dosti zásadní aspekt věci ovšem Zemanovi a spol. nebránil v tom, aby za pornografickou skupinu označili nikoli Vojnu, která performanci realizovala, nýbrž Pussy Riot.

Tento obludný způsob zacházení s fakty vyvřel znovu v „kauze Peroutka“.

Nejprve černé na bílem, co prezident Zeman při zahájení mezinárodní fóra „Let My People Live!“ řekl (screenshot je pro jistotu převzat z oficiálních stránek Hradu):

Poté, co se o obsah této nehoráznosti začaly zajímat kompetentní osoby a seznámily veřejnost se skutečným stavem věcí, bylo (opět) na každém z nás, jak se s celou věcí vyrovná. Něco tu totiž nesedí, podobně jako předtím v záležitosti Pussy Riot. Ta byla ocejchována jako pornografická za něco, co udělal někdo jiný.

Stejně tak Peroutka. Dle Zemana byl jako intelektuál fascinován zrůdným učením (nacismem), přičemž jako argument proti Peroutkovi byl 1) použit článek, který Peroutka v Přítomnosti nepublikoval („Hitler je gentleman“) a 2) výroky, které napsal někdo jiný (a nikoli v kontextu, který umožňuje Zemanovu účelovou interpretaci).

Jako občan považuji něco takového za obludné, skandální, nepřijatelné.

A jako občan se ptám: Chce-li Miloš Zeman s postoji kohokoli polemizovat či je uvádět jako příklad odstrašujícího selhání respektovaného intelektuála, proč nepolemizuje s tím, co dotyčný skutečně řekl či napsal – a ne s tím, co daná osoba neřekla, nenapsala, neudělala?

Otázka pro odborníky: Není možné takovéto lhaní už zařadit mezi lhaní chorobná? Se všemi z toho vyplývajícími souvislostmi?