V pondělí 30/10 odvysílala stanice Radiožurnál exkluzivní rozhovor s prezidentem Milošem Zemanem. Hodně se v něm hovořilo o povolební politické situaci.

Z odpovědí prezidenta bylo zřejmé, že dává přednost menšinové vládě. Přesto, anebo možná právě proto se moderátor Jan Pokorný Miloše Zemana zeptal, jestli vidí nějakou možnost, jak se dobrat ke stabilní většinové vládě. Odpověď nejenže byla záporná – prezident dokonce řekl, že by si to ani nepřál. Neboť „politika je kompromis, kdy odlišné programové postuláty je často nutné kombinovat tak, že se vzájemně vyruší. Takže,“ dodal prezident, „nakonec vaše vláda neudělá nic. A to je nebezpečí, které u jednobarevné menšinové vlády nehrozí.“

Formálně má Miloš Zeman jistě pravdu. Věc má ale jeden háček. V naší zemi volíme do Poslanecké sněmovny podle poměrného systému. Z něj vyplývá, že k sestavení většinové vlády je obvykle nutný kompromis v podobě koaliční dohody více stran. Tím by se také mělo začít. Čím početnější podporu ve sněmovně taková vláda bude mít, tím větší segment voličů bude reprezentovat. Teprve při krachu koaličních jednání je možné uvažovat o kabinetu menšinovém, v našem případě také jednobarevném.

Politici před volbami rádi vyzývají občany, aby se hlasování zúčastnili. Pokud možno v hojném počtu. Dvacátého a jednadvacátého října voliči svoji občanskou povinnost splnili. Teď jsou na tahu politici a hrát by měli podle pravidel stanovených ústavou a zdravým rozumem.

Pokud by někteří z těch, kdo jsou dnes u moci, toužili po vládách jednobarevných, museli by nejprve demokraticky změnit ona pravidla hry. Dokud to neudělají a nezavedou pro volby do dolní komory parlamentu systém většinový, měli by se řídit principy a duchem systému poměrného. To platí pro všechny, prezidenta republiky nevyjímaje.

Druhého listopadu hovořil prezident Zeman v TV Barrandov „tvůrčím“ způsobem o článku 35/1/a, v němž se praví:

(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

Následují další důvody (uvedené v čl. 35), kvůli nimž může prezident sněmovnu rozpustit. Spor se vede o sloveso „může“. Prezident si tuto pasáž konstituce vykládá tak, že sněmovnu může, ale také nemusí rozpustit (po neúspěšném „třetím pokusu“).

Já s dovolením chápu čl. 35 poněkud odlišně. Jako přesný výčet případů, kdy hlava státu může dolní komoru rozpustit – tedy v žádném jiném případě. To znamená, že ji nemůže rozpustit třeba proto, že se špatně vyspí, řečeno vulgárně.

Je to samozřejmě slovíčkaření, ale nejen slovíčkaření. Politici musí brát při svém konání do úvahy nejen literu ústavy, ale také jejího ducha. Demokratického ducha. Nelze se nezeptat, co dělat v případě, že - a teď buďme zcela konkrétní – vládní tým Andreje Babiše nezíská důvěru sněmovny ani na první, ani na druhý a dokonce ani na třetí pokus (pakliže by byl šéfem sněmovny politik ANO a Babiše napotřetí navrhl). Nechat Babiše vládnout celé čtyři roky bez důvěry Poslanecké sněmovny? S touto myšlenkou si nahlas pohrává prezident republiky – nejvyšší ústavní představitel demokratického státu!

Ptám se: Je to demokratické? Je to v souladu s duchem ústavy demokratického státu, s elementárními principy demokracie? Po mém soudu nikoli. Jediným demokratickým řešením jsou nové volby - ať to stojí, co to stojí. Nedokážeme-li „ufinancovat“ demokracii, pak ji zrušme a nahraďme – ale čím a kým?

Server Novinky.cz k prezidentovu čtvrtečnímu vyjádření v TV Barrandov napsal:

Ostatním politikům poté vzkázal, že než aby hnal lidi k předčasným volbám a nechal za ně stát utratit další miliardu, raději nechá vládnout menšinový kabinet Andreje Babiše bez důvěry i čtyři roky.

Něco takového zní zlověstně, nebezpečně. Ušetříme peníze, ano, spoustu peněz, ale „orlu demokracie“ vyrveme z křídel perutě. To chceme?

Miloš Zeman má bezpochyby pravdu, když říká (opět podle Novinek.cz):

...voliči rozdají karty a politici by měli umět s těmito kartami hrát.

Přesně tak to je a psal jsem o tom v první části tohoto příspěvku. Jak ale s těmito kartami hrát, když se vítěz voleb nedisponuje tím, co je v poměrném systému pro sestavení kabinetu se sněmovní podporou 101+ klíčové, totiž koaličním potenciálem?

O tom to celé je. Hnutí ANO je třicetiprocentní zisk málo platný, nemá-li koaliční potenciál. Co s tím? Zde přistupuje do hry umění kompromisu. Nechci radit moudrým politikům, ale budou-li prezident i hnutí ANO sveřepě trvat na tom, že premiérem musí být Andrej Babiš, ženeme se do ústavní krize, která v demokratickém režimu nemůže tak jako tak vyústit v nic jiného než v předčasné volby.

Jsou drahé? Tak proč alespoň nezkusit, třeba hned při druhém pokusu, pověřit sestavením vlády někoho jiného z vítězného hnutí? Pokud při prvním pokusu Andrej Babiš neuspěje, jaký smysl má pověřovat téhož politika znovu?