V každodenním sledování toho, jak se dohadují tři takzvaně pravicové strany potenciální budoucí vládní koalice, poněkud stranou pozornosti zůstává naše vůbec nejstarší politické hnutí, které sice poslední volby prohrálo svou neschopností vytvořit většinovou koalici, pro něž však stále hlasovalo vůbec nejvíce voličů. Těm ani letos nevadilo, že svou volbou revitalizují komunisty, kteří se také stále prohlašují za stranu levicovou.

Toto jejich ideologické zařazení přijalo i vedení ČSSD, neboť spojení obou takzvaně levicových stran dávalo jedinou naději k převzetí celostátní moci Jiřímu Paroubkovi, který občas dával najevo, že komunisté jsou pro jeho záměry něčím na úrovni Marťanů, jen když se při veškerém svém marťanství připojí k názorům těch ideově jedině správných levičáků, to jest Paroubkových sociálních demokratů. A tohle teprve teď konečně nepřijala natolik výrazná voličská většina, že to dává naději na uvržení dosavadní takzvané levicové mašinérie do parlamentní opozice, přestože pohádkově moudrý kníže pán i neméně moudrý pán hradní stále jako by počítali s velkou koalicí na způsob někdejší opoziční smlouvy.

Ponechme stranou pokusy o nějaké definování těchto protichůdných směrů. V podstatě přece víme, že pravičáci hlásají spíše individuální přístup k získávání peněz, z čehož daněmi vznikají peníze státní, jejichž dost drahým přerozdělováním chtějí svou finanční situaci vylepšovat ti, kteří k podnikání nenašli odvahu a neměli dost štěstí, aby k penězům přišli jinak. Tento společenský rozpor se nejvýrazněji projevil kolem poloviny 19. století v souvislosti s rozvojem továrního velkoprůmyslu, což vedlo ke vzniku sociálně demokratických stran. U nás se to nejdříve stalo na celorakouské bázi při známém sjezdu u Kaštanu v pražském Břevnově 7. dubna 1878, z čehož vzešla „Sociálně demokratická strana Českoslovanská v Rakousku“. Ta teprve roku 1893 byla konstituována výhradně pro české poměry pod názvem „Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická“. Už jen tento několikaslovný název dnes po 117 letech ukazuje na změny, jimiž od té doby naše společnost prošla. Slovanství je u nás politicky zapomenutým pojmem a i slovo „dělnický“ ztratilo pro ČSSD svůj původní proletářský nádech. Takže i sociálně demokratická vzdělávací instituce zvaná donedávna Masarykova dělnická akademie se teď před pár měsíci tiše přejmenovala na Masarykovu demokratickou akademii. Masaryk v tom zatím zůstal, ale při podrobném bádání zjistíme, že ani jeho vztah k této straně nebyl vždy jednoznačný, i když ji prý v jednom z nejlepších jejích období volil. Jenže právě takových období, kdy sociální demokraté netolerovali nedemokratické a často přímo zločinné skupiny buď přímo ve svém středu nebo v KSČ odštěpené od nich roku 1920, nebylo tolik, aby často nebyl důvod k podezření, že i u nich převládá ono původní proletářské a totalitní materialistické zaměření.

Tím si lze vysvětlit, že k obnovené české sociální demokracii po listopadu 1989 se téměř vůbec nepřipojili sociálně demokratičtí protikomunističtí emigranti, kteří se zasloužili o to, že přihlášením své strany k sociálně demokratické internacionále vůbec udrželi její kontinuitu. Výjimkou zde byl prof. Jiří Horák z Ameriky, který se na čas stal předsedou |ČSSD a psal rozumné články do deníku Právo, vždy a naprosto důsledně ve spolupráci s Jiřím Paroubkem. A Paroubka pak ve volební kampani doporučovala i Petra Buzková, dědička staré modráčkovské sociálně demokratické tradice a stejně jako Horák odpůrkyně šloufovsko-zemanovského směru.

Nu a tak přes všechny peripetie sociálních demokratů za ta dlouhá léta, z nichž nejhorší bylo sloučení s komunisty v červnu 1948, dospěla strana k dnešnímu dilematu, které v minulých dnech zatím jako jediný zcela jednoznačně vyslovil současný místopředseda ČSSD a primátor města Brna Roman Onderka. Jeho návrh zní velmi srozumitelně a připomíná Kolumbovo vejce. Navrhuje totiž sociálním demokratům, aby se teď, kdy z toho pro ně už neplyne žádný prospěch, zbavili jakýchkoliv styků s komunisty a vypověděli všechny dohody, které s nimi v některých krajích uzavřeli. Ostatní představitelé ČSSD na to zatím reagují rozpačitě, ale nikoliv docela záporně. Možná časem i přijdou na to, že přijetím Onderkova návrhu by mohli konečně znemožnit komunisty, kteří dnes bez Rusů nevědi, čí jsou. A třeba si také uvědomí, že právě ČSSD by v dnešní pro ni nepříznivé situaci skutečně takto pohnula naší politikou k lepšímu. Chtělo by to však, aby začala hlásat více dobrých myšlenek než špatných slibů a aby se dokázala rozloučit se svými vlastními kryptokomunisty, kteří dodnes nečtou jiné noviny než Právo, i když už není docela rudé jako bývalo za časů jejich členství v KSČ.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6