POLITIKA: Vyhráli jsme. Co dál?
V programu by chtěl Bém nalézt shodu na "klasických pražských problémech", jako jsou doprava a životní prostředí. Podle šéfa zelených Martina Bursíka bude vítězství ODS testem demokratičnosti této strany. V pořadu uvedl, že takový výsledek může vítěze svádět k samostatné vládě, přitom ke konsensu je podle něj třeba dohody více stran.“
Pozorovat Pavla Béma a pražské vedení ODS bude velmi zajímavé. Bude průkopníkem, ještě nikdy od listopadu nenesla jedna politická strana tak zřetelně odpovědnost za své působení ve větší politické a administrativní oblasti. Za jedinou výjimku by bylo možno považovat jen relativně krátké období vlády Občanského fóra, které ale nebylo politicky sourodou entitou, bylo koalicí politicky různorodých sil a skupin, kterou nespojoval ani tak společný cíl jako spíše fakt, že v prvním polistopadovém období neexistoval rámec, ve kterém by mohly samostatně najít své místo v politickém prostoru. Občanské fórum splnilo svůj historický úkol a zcela zákonitě se rozešlo, odstředivé síly byly silnější než to, co jeho členy a skupiny spojovalo. Jeho konec byl sám o sobě důkazem, že splnilo svůj úkol, stalo se rodištěm většiny našich dodnes působících demokratických politických stran a hnutí.
Volební vítězství dalo Občanské demokratické straně v Praze poprvé většinu v Zastupitelstvu Hlavního města Prahy. ODS má po vyhraných volbách 42 zastupitelů v 70členném zastupitelstvu. Může tedy, poprvé v našich podmínkách, vytvořit „většinovou vládu“. Může, jako první „vládnoucí strana“, přijmout a nést plnou odpovědnost za plnění svých volebních slibů.
Primátor Pavel Bém ale o většinové vládě hovoří jako o něčem, co „nevylučuje“. Není to něco, co by pražská ODS chtěla, v první řadě „bude hledat širší shodu na magistrátu“.
V příštím týdnu chce začít pracovat na programovém prohlášení.
V něm chce podle slov primátora Béma „nalézt shodu na klasických pražských problémech“ jako je doprava a životní prostředí.
Nevím, co má být obsahem programového prohlášení. Nevím ani, k čemu má programové prohlášení být. ODS šla do voleb s programem „Vize pro Prahu 2010“. Jako ostatní pražané jsem se domníval, že to je program, který nám ODS nabízí. Pogram, kterému vyslovila souhlas většina pražských voličů. Program, který je smlouvou s občany. Program, který ODS zavazuje. Program, který chce naplnit. ODS jsem volil proto, že je to program, jehož plnění jsem od ODS očekával. Proto mně primátorova slova o novém „programovém prohlášení“ znepokojují.
Znepokojuje mne zcela zbytečné hledání programové shody mezi volebními vítězi a poraženými. Vítěz voleb je vítězem proto, že získal důvěru největší části voličů. Po volbách je jeho povinností uplatnit maximální možnou míru svého programu, programu, který předložil ke schválení svým voličům. Je pochopitelné, že pokud musí pro sestavení vlády hledat količní partnery, musí i v programových otázkách hledat kompromis. To je bohužel cena, kterou platíme za to, že jsme i pro volby do zastupitelstev přijali poměrný volební systém, jehož fundamentální slabinou je, že upřednostňuje konsensus a kompromis před hledáním nejlepšího a nejefektivnějšího řešení. K tomu, aby vůbec mohl v praxi fungovat, je závislý na systému koalic, kompromisů, dohod a smluv, a ještě hůře, nucen k systému zákulisních a neprůhledných dohod a kšeftů, které nahrazují to, co má tento systém údajně zajišťovat, totiž otevřenou diskusi, ve které je zohledněn i menšinový názor.
Jeho důsledkem je, že původní programy volebních stran jsou okleštěny, modifikovány a oslabeny až do podoby přijatelné původním oponentům, nyní koaličním partnerům, stanou se více či méně podařeným kompromisem a jsou fúzovány do toho, čemu říkáme „programové prohlášení vlády“. Pokud není možno sestavit většinovou vládu, je to kompromis politováníhodný, ale nutný. Přesto se v rozhovorech vedoucích ke koalici každá strana zcela legitimně a pochopitelně snaží obhájit co nejvíce prvků a principů svého programu.
Původní program je zapomenut, je prakticky nemožné dosáhnout jeho naplnění. Stává se jen propagandistickým materiálem pro volební kampaň. Jeho plnění není požadováno a pokud se snad náhodou o programu a principech zmíní, dostane se mu odpovědi, že bohužel, koaliční kompromis nedovolil aplikaci našeho programu. Snad příště, zatím si v něm, milý voliči, hezky po večerech čti a nech si zdát krásné sny o tom, jak naše strana plní program, který se ti tolik líbil a pro který jsi ji volil.
Pravdu má Martin Bursík tam, kde hovoří o tom, že vítězství ODS bude testem její demokratičnosti. Samostatná vláda ale není nic nedemokratického, je běžnou praxí v mnoha zemích a městech Evropy i Ameriky. Je samozřejmé, že taková vláda dá oposici posice a nástroje pro účinnou kontrolu. Mýlí se tam, kde říká, že demokratická vláda je nutně založena na konsensu, kompromisech a dohodě více stran. Demokracie je založena na odpovědnosti voličům, nikoliv na dohodách sekretariátů politických stran. A o tu odpovědnost zde především jde. A to, jak jí ODS dostojí, bude tím testem demokracie, o kterém Martin Bursík hovořil. Spolu s ním na něj čekáme my všichni, právě má začít náš první pokus o samostatnou vládu demokratické strany ve velkém správním celku, první vládu, která se bude opírat o vůli většiny voličů a ne o dohodu politiků a jejímž programem nebude kompromisní dohoda, ale program, který strana ve volbách občanům nabídla a který většinově přijali.
Pražská ODS je poprvé v pozici, kdy nemusí a nesmí zklamat své voliče a svůj program opustit. Po vítězstvi, které jí dalo většinu mandátů, je její povinností program plnit a za výsledky jeho plnění nést odpovědnost. Vyhnout se jí znamená oznámit voličům, že na jejich vůli, na jejich hlasech vlastně zas tak moc nezáleží, že budou stejně vládnout hoši, co spolu mluví, možná se jen změní poměr, kterým si své posty rozdělí.
Tu odpovědnost musí nést i vedení ODS, ti, kteří nás oslovovali z volebních plakátů a kteří se hlásili k tomu, že jsou jeho garanty. Nenaplňuje mě nadšením, že se v Praze otevřeně hovoří o tom, že snad primátor Bém, jehož tvář je po právě proběhlých volbách asi nejznámější tváří v Praze, má Prahu „opustit“ a stát se kandidátem na vyšší post na vládní úrovni. I on, a hlavně on, nese odpovědnost za plnění programu, jehož je spolutvůrcem a garantem.
Pražská ODS a její představitelé již svou „shodu na klasických pražských problémech“ našla. Našla ji s většinou Pražanů a ti od ní očekávají, že je bude, v souladu se svým programem, řešit, že bude svůj program naplňovat. Cokoliv jiného nelze vnímat jinak, než jako útěk od zodpovědnosti. Tentokrát už nejsou výmluvy. Pražská ODS se už nemůže odvolávat na to, že jí potřeba kompromisu s jejími koaličními partnery nedovolila splnit její program a její sliby voličům.