Volby je možné podle sociologů považovat za moderní rituál, který by měl být studován stejně jako historické dokumenty, neboť podobně jako knihy a mapy synopticky, tedy paralelně s jinými jevy, i symbolicky, ztělesňují komponenty kulturního světa minulosti každé země: to znamená kulturu, tradice, chování lidí, společenský systém i organizaci politiky.

Podíváme-li se v krátkosti jen třeba na naše dějiny politických stran, musíme si přiznat, že nářky nad výsledky voleb mají u nás velice staré kořeny. Usvědčuje nás to pouze z neznalosti dějin.

První pokus vytvořit u nás volnou soutěž politických stran se datuje od roku 1848, ale po potlačení revoluce v roce 1849 skončil. Teprve únorová ústava z roku 1861 obnovila parlamentní ústavní systém v Rakousku-Uhersku.

Mezi českou populací se zformovala pouze jedna Národní strana, v níž byli demokraté, liberálové i konzervativci a měla velice málo členů: tvořili ji jen politici a jejich sympatizanti. Za bezmála dalších 20 let vznikl jen jeden další politický subjekt: Strana konzervativního velkostatku, která však zastávala podobné názory.

A takzvaní mladočeši, tedy Národní strana svobodomyslná, byla založena až v roce 1874. Teprve v 90. letech předminulého století se politická krajina u nás rozrůznila a vznikla opozice.

Zjednodušení politické krajiny

Po roce 1918 sice u nás parlamentní demokracie začala pozvolna fungovat, ale pouze krátce: za tzv. druhé republiky po roce 1938, tedy po 20 letech, byly zase normální strany zrušeny a existovaly jen dvě: Strana národní jednoty a Národní strana práce. A po březnu 1939 stranické spektrum opět zaniklo: existovala jen jediná strana Národní souručenectví.

A podobně to pokračovalo i po 2. světové válce: Vznikla Národní fronta Čechů a Slováků - politické ústředí stran, z nichž některé byly ale předem vyloučeny. A po roce 1948, kdy vznikla jednotná kandidátka, již celou politiku ovládla pouze komunistická strana, která si později svou vůdčí roli dala do ústavy.

Bohužel podobně jsme se ale chovali i po roce 1989, kdy jsme si zase ustavili nejprve Občanské fórum jako jediné hnutí, v němž se opět soustředily všechny politické proudy a i v dnešních dnech tak často vzpomínaný prezident Václav Havel politickým stranám moc nedůvěřoval.

Václav Klaus zase neměl v oblibě koalice. Proto se není čemu divit, že po 25 letech vyhrála v devíti krajích nesystémová strana, která se netají tím, že by chtěla řídit stát jako firmu a ostentativně manifestuje, že žádný program nepotřebuje: jen slibuje, že všechno zařídí, aniž přiznává co.

Přestat spoléhat na jednoduchá řešení můžeme jen tehdy, když si nebudeme nalhávat, že máme demokratickou tradici, tedy pluralitní politickou krajinu, která kultivuje kompromis jako základní prostředek demokratického vládnutí, a vzpomeneme si, že na každé zjednodušení politické krajiny jsme vždy doplatili.

Psáno pro ČRo Plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel