Dvě změny na tuzemské veřejné scéně. Týkají se dvou mladých osobností, které lid českých zemí díky vývoji v posledních měsících dobře zná.

O popularitu (či „popularitu“) Adama Vojtěcha se postaral „čínský virus“.

Mikuláš Minář se zase dostal na mediální výsluní díky své schopnosti shromáždit na protivládní demonstrace (zaokrouhleně) čtvrt milionu občanů. Komu se z nás se někdy něco takového podařilo? Ani z jedné tisíciny. Klobouk dolů! (A to nejsem „Chvilkař“.)

Současně je ale nutné říci, že takovýto fenomenální počin s sebou přináší obrovskou odpovědnost. Je to hřivna, která si říká o zhodnocení. Pořádat masové demonstrace je obdivuhodné, ale co dál? Kdyby se Minářovi a spol. podařilo přimět Andreje Babiše k demisi, jaký by byl další postup?

Podle demokratických pravidel hry, v souladu s ústavním pořádkem. Jinak ani nelze. (Byť jsme v minulosti mohli občas nabýt dojmu, že snad i lze, ale to je jiná věc.) Jinými slovy, řešení v éře po Babišovi by muselo vycházet z výsledků voleb do Sněmovny, případně by k takovým volbám mělo směřovat.

A tady se dostáváme ke zhodnocení „minářovské hřivny“. Touží-li on a lidé kolem něj po změně, nezbývá než přinést kůži na trh. Zejména za situace, kdy politik, po němž se chce, aby odešel, trvá tvrdošíjně na svém („Neodstoupím, neodstoupím, a neodstoupím.“) a logicky přitom argumentuje výsledkem posledních voleb.

Podobnou situaci vidíme v současné době v Izraeli. Tisíce lidí volají po rezignaci premiéra Netanjahua, ale co naplat: ve volbách 2020 pro něj a jeho stranu hlasovalo 1,35 milionu Izraelců z celkového počtu 4,59 milionu aktivních voličů. To je 29,46%.

A v ČR? Podobný výsledek v roce 2017. Pro ANO hlasovalo 1,5 milionu občanů z 5,09 milionů aktivních voličů, což je 29,64%. Dost silný mandát na to, aby Andrej Babiš mohl třikrát po sobě opakovat slovo uvedené výše.

Pokud tedy chce Mikuláš Minář založit hnutí či stranu a „jít do politiky“, pak dělá přesně to, co po něm (a jiných aktivistech) chtějí ti, kdo jsou přesvědčeni, že politika se nedělá na ulici, ale po demokratickém hlasování v institucích k tomu ustavených. Proti „mandátu demonstrací“ staví „mandát voleb“. Mají pravdu? V principu ano. To ale neznamená, že „ulice“ by neměla být slyšet. Slyšet ano, nikoli rozhodovat. (Kromě výjimek týkajících se revolucí, zde však předpokládáme standardně fungující demokratický režim.)

Minářovo nové angažmá by jistě bylo možné lacině ztrhat. S poukazem na fakt, že „takových už bylo“. Jistěže. Kdo si dnes vzpomene na „Cestu změny“ či „Naději“, dvě politické formace vygenerované hnutím „Děkujeme, odejděte“? Nebo na „Věci veřejné“ či stranu „LIDEM“?

Čeká podobný osud i budoucí politický subjekt vzešlý z hnutí „Milion chvilek“? Možná.

Na druhou stranu ale nelze nevidět, že jiné ve své době nové strany či hnutí přízeň voličů získat dokázaly. Partaj „TOP 09“ nebo hnutí „ANO“.

Když má někdo odvahu do politického souboje jít, neměl by být kvůli tomu dehonestován. Má dostat šanci. Je to v souladu s principem demokracie. Že tím oslabuje dnešní politickou opozici? Bezpochyby, ale to by nemělo být důvodem k tomu, aby stávající politické strany „bránily“ ostatním založit tu svoji. Možná to lidé jako Minář dělají proto, že tyto stávající partaje pro ně nejsou dost „sexy“.

Zakládat další novou formaci není možná nejlepší nápad z hlediska taktiky („proti Babišovi“), ale je to v pořádku z hlediska principu demokracie, kterou nelze nikterak omezovat. V opačném případě bychom se mohli dostat přes opoziční smlouvu až k vládě jedné strany (řečeno samozřejmě ve varující nadsázce).

A Adam Vojtěch? Chce se po odchodu z vlády víc věnovat manželce (skvělá myšlenka) a v roce 2021 odejít z politiky. Má pravdu – žít se dá i jinak. Tak hodně štěstí.