Možná vznikne další komise pro penzijní reformu, výraznější změny ale nečekejme

Je to téma, která se pravidelně vrací každých několik let. Vždy vzbudí zájem médií, vlnu debat mezi veřejností, přičemž následně s železnou pravidelností naráží na čínskou zeď nepochopení, nevole a odborné neschopnosti v politické sféře. Ano, tímto tématem je penzijní reforma.

Posledním návratem tohoto tématu je návrh ministryně sociálních věcí Jany Maláčové sestavit v pořadí již pátou komisi pro penzijní reformu. Její složení zatím není známo, a odhadovat její závěry je tedy poněkud spekulativní. Přesto se však rýsují dvě témata, která Maláčová bude jistě chtít do penzijní reformy zahrnout.

Zdroje tu jsou

Prvním z nich pravděpodobně bude zvýšení daní velkým firmám, případně sektorová daň orientovaná na banky, pojišťovny, telekomunikace, energetiku, možná i na vodárny a další síťové služby. Ministryně Maláčová se netají věrností k legendárnímu heslu „zdroje tu jsou“ a hodlá je využít.

Na stránkách ČSSD ostatně lze najít článek z listopadu 2016, který sektorovou daň nadšeně chválí. Článek dokonce tvrdí, že sektorová daň je v západních státech víceméně běžná. Nicméně v globálním průvodci daněmi z korporátních příjmů společnosti KPMG zjišťujeme, že sektorové daně jsou ve vyspělých zemích spíše výjimečné: vyskytují se v Norsku a v Dánsku (v obou případech v sektoru těžby ropy a plynu), dále v Itálii a v Maďarsku (zde se jedná hlavně o finanční sektor). Jinak sektorové daně nalézáme v zemích, jako je například Tunisko, Maroko, Bangladéš, Bělorusko, Demokratická republika Kongo, Jordánsko, Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Omán a další státy z kategorie méně vyspělých a nedemokratických zemí.

Ať už argumentujeme Norskem na jedné straně, nebo Súdánem na straně druhé, jistá je jedna věc: banky, telekomunikace i síťové služby přenesou své zvýšené daňové náklady na spotřebitele, přinejmenším z velké části. Jinými slovy, ačkoli sektorová daň by patrně přispěla k příjmům státního rozpočtu, spotřebitelé by platili více za služby různého druhu. Je to dobrý nápad?

Systém, který by měl cenu

Dalším tématem jsou penzijní fondy: velké téma, s nímž si čeští politici tradičně nevědí moc rady. V současnosti mají Češi v penzijních fondech investováno přibližně 430 miliard korun, což je necelých 8,5 procenta HDP. Makroekonomicky je to směšná částka, srovnatelná s ročními výdaji průběžného penzijního systému. Pro srovnání, Chorvati mají v penzijních fondech majetek v hodnotě 27 procent, Irové 36 procent, Švédové 80 procent, Britové 106 procent, Nizozemci 183 procent, a Dánové dokonce 205 procent hrubého domácího produktu (čísla publikovala OECD k roku 2017).

Z uvedené částky 430 miliard korun je navíc drtivá většina (přes 90 procent) investována v tzv. transformovaných fondech, které mají povinnost připisovat každým rokem nezáporný zisk, a tudíž nemohou investovat do akcií, pouze do dluhopisů a podobných nástrojů. Tím se připravují o největší výhodu penzijních fondů: možnost dlouhodobě investovat do rizikovějších nástrojů a dosahovat tak výnosů, které jsou ve světě pevně úročených nástrojů nemožné – zejména v éře extrémně nízkých úrokových sazeb, která stále trvá a dlouho ještě asi trvat bude.

Otázka povinnosti fondového penzijního investování je patrně předem zodpovězena, a to negativně. Ale dobře navržený dobrovolný systém by stále měl velkou cenu. Zdůrazněme slova „dobře navržený“.

Mezi dobře navržené fondové systémy patří například ten švédský. Není příliš v oblibě u finančních zprostředkovatelů, protože se bez nich obejde: Švédové investují prostřednictvím své obdoby České správy sociálního zabezpečení. Důležité je, že Švédové mají na výběr z široké škály podílových fondů, které jsou určeny běžné klientele. Nejde tedy o specializované penzijní finanční produkty.

Proč je to výhoda? Protože normální podílové fondy jsou mnohem bezpečnější než specializované penzijní fondy nebo dokonce státem řízené penzijní fondy. V zemích s ne zcela skvělou politickou kulturou bývá bohužel dost běžné, že penzijní fondy slouží vládě jako zdroj financování. V lepším případě jako zákonem garantovaní nákupčí státních dluhopisů; v horším případě přímo jako kasička, do níž lze sáhnout a peníze občanů beztrestně konfiskovat. To je důvod, proč se úspěšný chilský systém nepodařilo replikovat téměř nikde jinde. Pokušení politiků sáhnout na úspory občanů bylo zkrátka příliš velké.

Další varování

Je ještě něco, před čím je třeba varovat? Ano: zaměstnanecké a podnikové penzijní fondy a plány. Rizika jsou zde srovnatelná se státními penzijními fondy, přičemž výhody jsou sporné. Automobilka General Motors před časem téměř zkrachovala právě kvůli vysokým závazkům plynoucím z jejího firemního penzijního plánu fungujícího již od 50. let.

A nejpravděpodobnější výsledek? Pár drobných parametrických změn v průběžném systému, možná příštipkaření v zákoně o penzijních fondech. Cokoli navíc by bylo velké překvapení.

LN, 30.1.2019