Porovnávat rozdíly mezi předpokládaným chováním politických proudů a tvrdou realitou bývá někdy vzrušující. Když už jsme ve Sněmovně měli k americkému republikanismu se hlásící neofašisty, tak nás stěží mohou překvapit jindy evropští a pacifističtí zelení, kteří bez mrknutí oka akceptují euroskeptické a výrazně probushovské postoje špiček ODS.

K tomu, aby politolog či komentátor dokázal číst mezi řádky stranických deklarací, však musí umět ustoupit od osobních sympatií a antipatií. Jenže vysvětlujte to takovému Jaroslavu Pleslovi (Chyba není v Bursíkovi, LN 16.2.), který za program ČSSD patrně považuje bradavici na tváři Jiřího Paroubka. V něm vidí „odbytou politickou veličinu“, jež s „modernizací“ nejde dohromady. Šéf SZ Martin Bursík, který se - prý možná na české poměry předčasně - „stylizuje do role ultramoderního evropského politika“, tuto povrchní personalizaci dokonce odmítl z tribuny víkendového sjezdu.

Zelení a sociální demokraté nemají problém v Bursíkovi a Paroubkovi, nýbrž ve vypořádávání se s novou situací, ve které se ocitli. Sotva se SZ vyšvihla do parlamentních sedel, byla pozvána do vlády. Souhlasila - a platí za to nezbytným odklonem od expresivních stanovisek. Namísto toho si namlouvá, že „natírá ODS na zeleno“ a chystá se totéž činit s tuzemským průmyslem. Zato ČSSD se radikalizovala. Poprvé už ve vyhrocené předvolební kampani, v níž vyluxovala levicové hlasy, následně pak po vynuceném odchodu do opozice.

Dochází k zajímavému jevu. Zelení se posouvají doprava a soc. dem. se naskýtá příležitost pro vládní kritiku nejen z levicového, ale rovněž z enviromentálního úhlu. A tak na averzi Lidového domu vůči americkým radarům navázalo zdůrazňování globálních hrozeb plynoucích ze změn klimatu. ČSSD intuitivně zaujímá pozice, které mají zelení tendenci opouštět. Ne snad, že by se zaprodali za „mísu šošovice“, prostě pouze zohledňují odlišné názory koaličních partnerů. Ovšem i to něco stojí.

Konformní zelení mohou být časem atraktivní jen pro liberální voliče, pro něž je ODS příliš silná káva. Sociální demokracie má šanci obsadit uvolněný prostor a převzít část zeleného elektorátu. Ten se nikoli náhodou překrývá se zbožím, které dosud ČSSD měla za nedostatkové - voliči mladými, vzdělanými, městskými. Aby však levice získala čerstvou krev, musí být otevřenější, dynamičtější, idealističtější.

Jiří Paroubek jistě není ztělesněním těchto charakteristik. Leč je tím, kdo otevírá dveře ke změně. Tam, kde Špidla snil a Gross sliboval, Paroubek – a nenechme se mást jeho slovníkem a vizáží - koná. A to i přes odpor partajních aparátčíků a zpohodlnělých sociálně demokratických funkcionářů. Osud ČSSD přesto není v rukou dnešního předsedy, ale řadových členů, kteří se musí rozhodnout pro určitý směr. Se všemi riziky, jež s tím souvisejí.

Martin Bursík není ďábel. Spolustraníkům nabídl cestu a oni se po ní vydali. Ačkoli vede trochu jinam, než cesty zelených v zahraničí. Ale ani Jiřímu Paroubkovi nerostou rohy. Třebaže s chybami, drží se šlépějí svých přátel Gerharda a Tonyho. Nevadí ve skutečnosti právě toto?

Lidové noviny 20.2.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD