POLITIKA: Úpadek morálky je už zjevný
Určitá část Evropské unie se nachází v dluhové krizi, kterou jen postupně a obtížně překonává. Druhé části Unie se daří velmi dobře, ale jak se nyní ukazuje, obě části začíná spojovat další druh krize, která může být nebezpečnější než všechny předcházející. Je to krize mravní. Má řadu projevů. Můžeme začít například problémy s prezidenty.
Během poslední doby opustili předčasně své úřady německý a maďarský prezident. Oba dva po mravních pochybeních, která bychom ovšem u lidí v tak vysokých úřadech neočekávali. Maďarský prezident například opsal jisté části své disertační práce. Měl přitom za sebou významnou a úspěšnou kariéru politika evropského formátu, jenž doktorský titul vlastně ani nepotřeboval. Podobně jako bývalý německý ministr Guttenberg a řada dalších. Možná je všechny spojovala jistá neúcta ke vzdělání a názor, že univerzity jsou od toho, aby přidělovaly akademické tituly a příliš se nezabývaly obsahem předložených prací. Jenže pokud mají někteří špičkoví politikové takový přezíravý vztah k univerzitám, nelze se divit, že se téměř nikde nedaří provést nezbytné reformy vzdělávacích systémů.
V Čechách za sebou práskl dveřmi ministr školství, pak se ale na ministerstvo vrátil jako poradce, protože dotyčná koaliční strana, která si tento rezort vzala na starost, strana Věci veřejné, se ani nenamáhá najít jeho nástupce. Reformy šly k ledu a nyní jde jen o to, jak na vzdělávání ušetřit nějaké peníze.
Dalším symptomem počínající mravní krize je stav politických stran. Etablované politické strany mají sice stále na své straně většiny obyvatel, ale vlastně jde jen o to, že si voliči nemají z čeho vybrat. Vznikají sice úplně nové politické strany, jako například strana Pirátů v Německu, která by podle průzkumů měla celostátně už asi 10%, ale přitom ji většina obyvatel považuje jen za přechodný jev. Je totiž výrazem protestu proti stávajícím poměrům ve státě, které navíc nejsou nijak špatné a jsou rozhodně nad evropským průměrem. U nás vznikla strana Věci veřejné, u níž je všechno pochybné, celé její vedení zmítající se v chaosu, financování strany, politické jednání v koalici atd. Vystupovala původně jako strana bojující pro korupci, ale nakonec se ukázalo, že je korupcí sama prolezlá. V dohledné době zmizí z politické scény a zdá se, že to nikomu nebude líto.
Jenže otázka je širší: je stále ještě pravda, že základem politického systému v České republice je svobodná soutěž politických stran? Neměla by být zavedena nějaká silnější regulace i v této oblasti? Otázku bychom totiž mohli položit také tak, že bychom se ptali, jak máme chápat samu svobodnou soutěž? Jako situaci, v níž si strany mohou cokoli dovolit? Zatajují například různé způsoby svého financování a jeho zdroje, přičemž je snad každému jasné, že téměř pokaždé jde určitý podíl z korupčních veřejných zakázek na financování té či oné politické strany. Na takových zakázkách se neobohacují jen vybraní jednotlivci, ale i politické strany, které dotyčné aktéry dostaly do správných pozic ve státní správě. Nemravné chování jednotlivců bývá pak často jen odrazem tlaku nemravných stranických orgánů.
Prezident s oblibou zdůrazňuje význam politických stran, což sice z obecného hlediska nelze popřít, když se ale blíže podíváte na jednotlivé politické strany zastoupené v parlamentu, většina lidí se neumí jednoznačně rozhodnout ani pro jednu z nich. Před časem se dařilo a daří se dodnes tzv. nezávislým a jejich koalicím, což mělo a má význam hlavně na komunální úrovni. Na celostátní rovině však stále vládnou etablované politické strany, z jejichž okruhu sice občas někdo vypadne, jako například v posledních volbách KDU-ČSL nebo zelení, ale stále ještě zůstává jako dominantní protiklad mezi levicí a pravicí.
Nyní se chýlí vláda pravicové koalice ke konci, protože si dokázala svými korupčními skandály a neúspěšnými reformami popudit proti sobě většinu společnosti, ale v zásadě jde hlavně o to, že se po volbách dostane pravděpodobně k moci levicová vláda. Její program je dopředu jasný, bude muset také šetřit, ale jinak, opatrněji a sociálně ohleduplněji. Bude to rozdíl, hlavně ve vztahu k příjmům a výdajům státu, ale zůstane otázkou, zda to bude také rozdíl v mravním chování.
Když se podíváme do nedávné minulosti, můžeme říci, že tady žádný rozdíl nebyl, různí představitelé obou stran, tj. ČSSD a ODS, okrádali stát podobným způsobem a často i po vzájemné dohodě. Na počátku stála vysoce nemravná opoziční smlouva mezi nimi, jejímiž protagonisty byli Miloš Zeman a Václav Klaus. Na to bychom neměli zapomínat, zvláště tehdy, když se nám dnes oba pánové prezentují téměř jako zachránci státu. Nevíme totiž, jakou nemravnost by zase vymysleli, kdyby dostali znovu šanci se podílet na politickém rozhodování na nejvyšší úrovni.
Václav Klaus je sice stále ještě prezidentem, ale jeho politický vliv je jenom zprostředkovaný přes jeho věrné ve vládě či parlamentu. Předseda vlády se ho sice bojí, protože má stále před očima ostudný pád Topolánkovy vlády, navíc v době předsednictví v EU, ale jinak dělá všechno pro to, aby si uvolnil ruce od prezidentova poručníkování.
Základní problém dnešní doby je ovšem v tom, že se Česká republika sice může rozpočtově chovat odpovědně a brzdit nárůst státního dluhu, ale každý v Evropě vidí, že morálně je na tom stále hůř. Proto se také odpor větších částí občanské veřejnosti proti politickým poměrům ve státě a tzv. vládním reformám musel setkat s pochopením. Protesty už také dostávají evropský rozměr, co se týká počtu zúčastněných a jejich medializace, a už nemohou nemít vliv na rozhodování politických představitelů.
Dokonce už i v Rusku se lidé odvážili masových protestů a vláda se už nemůže chovat, jako by se nic nedělo. Vždy bude sice možné jednotlivé představitele opozice všelijak dehonestovat, ale oprávněnost protestu už nelze popřít. Navíc bychom si měli přiznat, že většinu protestů u nás nebo jinde v Evropě vyvolala rostoucí nemravnost politiky a její neschopnost udržet své rozhodování v nějakém obecně přijatelném rámci obecného prospěchu. Samozřejmě že o obecném prospěchu má každý svou představu, jednu má vláda, jinou protestující občané. Říká-li například dnešní vláda, že v případě předčasných voleb by se jí nepodařilo zvýšit DPH a zastavit dosavadní valorizace důchodů, pak si mnozí řeknou, že právě to by se nemělo podařit, a budou dál volat po pádu vlády.
Obecný prospěch se totiž nerodí ani na zasedáních vlády, ani během občanských protestů, ale měl by spíše vzejít z jednání a dosažení konsensu. Ten by pak mohl být signálem začínající mravní obrody společnosti.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6