Schizma, jehož jsme svědky v dnešní ODS, má řadu různých, často letitých příčin, ale jednoho společného jmenovatele. Je jím předseda strany a premiér Mirek Topolánek. On je svorníkem všech sporů, které lomcují nejsilnější vládní stranou a které ji mohou stát senátní i krajskou - a v brzkém budoucnu i exekutivní hegemonii.

Mirek Topolánek začal v ODS jako vcelku běžný senátor z regionu. Zaujal reklamou se sloganem Svěží vánek Topolánek, která sice připomínala prací prášky, ale aspoň se odlišovala od prázdných hesel typu Dokázali jsme, že to dokážeme. Topolánek postupoval v Senátu vcelku rozumnými kroky - až k funkci místopředsedy horní sněmovny. Získal si pověst muže, který sice nejde daleko pro slova, ale který své slovo drží. Zároveň ale byl - a myslím, že vědomě a svým způsobem i cíleně - určitým protipólem Klausova intelektuálního směřování ODS. Topolánek dodneška dává k lepšímu historku, jak kamsi s Václavem Klausem letěl a čekali na letišti na přípoj. Topolánek četl Hayekovu Cestu z otroctví. Klaus se tomu podivil upřímnými slovy: "Mirku, tohle vy přece nikdy nemůžete pochopit..." Topolánek se sice při vyprávění téhle příhody chechtá, ale ona má hlubší rozměr. Propast mezi oběma muži, kteří sice mohou číst tutéž knihu, ale každý v ní hledá a nachází něco trochu jiného, určila natrvalo jejich osobní i politický vztah.

Topolánek vešel v krátkodobou mediální známost poprvé v létě 2002. Po prohraných volbách se ODS uchýlila do opozice, Václav Klaus se stal prostým poslancem, což akcelerovalo snahy jeho strany prosadit jej do presidentských voleb očekávaných na jaře roku následujícího. A protože se tehdy mnoha lidem ve vedení ODS zdálo nemožným, aby Klause zvolil Parlament, kde převažovala sociální demokracie se svými novými spojenci z čtyřkoalice, a na postoj komunistů se nedalo spolehnout, začali nahlas mluvit o tom, že by bylo třeba urychleně přijmout zákon o přímé volbě prezidenta, v níž by měl Klaus - díky své masivní oblibě ve veřejnosti - nesporné šance. Byli to ale titíž činovníci ODS, kteří předtím řadu let přímou volbu hlavy státu tvrdošíjně odmítali. Topolánek byl tehdy jediný, kdo toto účelové pokrytectví nazval - dle svého zvyku - poněkud nevybraně: jako politickou prasárnu. V ODS tím určitě nebodoval, ale veřejnost to ocenila. Každopádně tím Topolánek potvrdil svou pověst muže, který říká věci rovně, často bez ohledu na vlastní prospěch. A to je v politice i mimo ni velká vzácnost.

I proto možná o rok později veřejnost vcelku příznivě vzala fakt, že se Topolánek stal Klausovým dědicem na trůně předsedy ODS. Topolánek se stal předsedou za známých okolností: dohodou pražských delegátů, vedených Janem Zahradilem, s mocnými regiony, zejména Severočechy a Severomoravany. Těm prvním dominoval Přemysl Sobotka, muž, který jako první nejsilněji podroboval Klausovu éru ODS nelítostné kritice. A u těch druhých zase nacházíme Ivana Langra, pro nějž byl Topolánek šancí na návrat do čelných pozic ODS. Není náhodou, že oba jmenovaní jsou dodnes největšími spojenci Topolánka, a to vcelku bez ohledu na to, jaký boj je právě veden. Ten aktuální, proti Tlustému a Bémovi, je navíc přinejmenším Ivanu Langrovi silně po chuti. O jeho ledových vztazích s někdejším předsedou poslaneckého klubu Tlustým se ví už deset let, stejně jako o jeho rivalitě s Pavlem Bémem v souboji o místo číslo 2 ve straně. A o Sobotkovi už i deníky píší, že pretenduje na post příštího presidenta, proto potřebuje mít ODS semknutou pevně za sebou, protože přímá volba není a zřejmě ani nebude.

A v tom je ta potíž. Topolánek roku 2008 není tentýž jako v roce 2002 nebo ještě dříve. Spolu s Langrem a Sobotkou, samozřejmě stejně jako Tlustý - jen s opačným předznamenáním -, hraje o své vlastní zájmy. Že tím nejvíc utrpí samotná ODS, je vcelku podružné. Jenomže nejen ona. Šarádou s vylučováním Tlustého, odchody či příchody poslanců, nejistotou před volbami a rozpočtovým hlasováním poškozuje ODS celou politickou scénu. Ostuda vzešlá z kauzy Morava - Tluchoř - Tlustý - Topolánek totiž odežene od volebních uren značnou část voličů, a to i těch, kteří se nechystali volit ODS, nýbrž jinou demokratickou stranu. Důvod je prostý: naše vnitřní politika je už tak nechutná a odpudivá, že zbavuje veřejnost zbytečků důvěry v politickou reprezentaci a její údajné vyšší cíle.

Jestliže Mirek Topolánek dohraje svou partii až do hořkého konce a dokáže změnit stanovy, aby vedení strany mohlo vylučovat nepohodlné členy, bude jen otázkou velice krátkého času, kdy někdo srovná tuto údajně či kdysi pravicovou stranu s někdejší KSČ v roce 1929. To ona se právě tehdy zbavovala Gottwaldových oponentů, někdejších anarchistů či potomků sociáldemokratismu, Bolena a Jílka, odstartovala proces tzv. bolševizace strany, v čehož důsledku KSČ opustil početný houfec intelektuálů a obecně slušných lidí, kteří poznali, že v této straně skončila demokracie a začala samovláda.

V tu chvíli bude pád Topolánkova způsobu politiky a řízení strany na samém dně a v koncích. Co bude následovat? Nejspíše propad v parlamentních volbách v roce 2010 a odchod do ještě delší opozice, než jakou ODS zažila za Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka. Triumfovat budou nejspíše politici levice. Oranžové, zelené, nebo rudé, to už je pro tuto úvahu vcelku podružné.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6