„Tomu dědkovi snad prdlo v kouli!“ pravil pravicový kamarád, zatímco já jsem vzpomínal na našeho postaršího souseda. Toho - ještě za totáče, aby bylo jasno - odvezli celkem fit a duševně naprosto čilého na operaci prostaty. Když ho vrátili domů, šel jsem jej navštívit. Seděl v křesle před televizní obrazovkou a sledoval zprávy. A najednou začal hořce plakat.

„Ježiš, co je?“ ptal jsem se ho.

„Když já se bojím, aby na nás ti Američani nehodili tu atomovou bombu….,„vzlykal tento ještě před měsícem normální chlap. V letech . Ale chlap. Než ho uspali před operací.

Že by se něco podobného stalo Klausovi, když mu dělali ten kyčel? napadlo mne. Přeci nemůže vážně myslet, že Gruzie napadla Rusko, když se pokoušela poněkud pitomě dobýt zpět své vlastní území obsazené milovníky ruského impéria. Navíc když o masakrech Gruzínů takzvanými jižními Osetinci a Abcházci musel být informován. A o tom, že masakry na fotbalových stadionech, kde vraždili v minulých letech Gruzínce po stovkách a tisících, podobě jako Taliban v Afghánistánu sice naše noviny ani necekly, ale prezident státu to musí vědět. Je-li příčetný.

Čím více se však objevovalo hloupých i chytrých článků na téma „Klaus-rusofil„ tím více se mi to nezdálo. Hlavně ta jednotná fronta vykřikující, že něco takového, co řekl Klaus, je hloupé a netaktické…. .

Ano, to bude ono. V projevech vlády a presidenta jde o taktiku a strategii v zahraniční politice. Československo, a tedy dnes Česko je položeno mezi dva velmocenské mlýnské kameny. Jedním je Německo, druhým Rusko. A trvalkou zahraniční politiky státu je buď příklon k Německu, nebo k Rusku. Tedy zpočátku samozřejmě ne. To chceme dělat „vlastní politiku“. Protože to, co chtěl Palacký, tedy pokus o vytvoření jiného, třeba federálního „Rakouska“ ( tím myslím státu na území spravovaném celkem v klidu po 300 let rakouskou monarchií), to se díky nám i našim sousedům nějak nevede.

Z nouze prováděná československá prvorepubliková politika „spoléhání na Západ“ měla naprosto fatální následky. Prostě nás, když došlo na lámáni chleba, pro svůj klid prodali Němcům. Tehdy zuřivým nacistům.

Po válce i nejblbější politik musel zkonstatovat, že se Amíci zastavili v Plzni, i když to měli do Prahy kousek, a klidně koukali, jak padáme do chřtánu bolševikům. Tedy Rusům. A kdyby se Rusko vlastní neschopností nepoložilo v roce 1989 samo, byť za nepřímé pomoci republikánů USA, seděli bychom v ruském – bolševickém ráji dodnes. To je holý fakt.

Takže, podáváme-li se na dějiny Českého království, máme na vybranou. Buď Německo, anebo Rusko. Pokud není „Rakouská monarchie“. To „Německo“, co mělo ohromný zájem spolknout a nebo ovládat České království, se jednou jmenovalo Bavorské království – třeba v době Marie Terezie, která nás za kolaboraci s Bavoráky srdečně celý život nenáviděla, jindy Prusko, které nám sebralo Slezsko a už nikdy nevrátilo, až po nacistický pokus o zlikvidování celého českého národa. Jinak by to, vážení, prostě po vítězné nacistické válce nedopadlo. To může pan Doležal popsat tuny papíru, tohle je prostě fakt. Tady bychom překáželi.

Rusko nás sice po čtyřicátém osmém okrádalo, střílelo našince na hranicích (našima rukama), likvidovalo náš průmysl imbecilním bolševismem a posílalo do kriminálu nebo do emigrace demokratickou inteligenci, ale rozhodně nepořádalo heydrichiády a nezůstaly po nich ani další Lidice, Ležáky a nebo vypálené moravské kopaniny.

Politik, který toto ví a který také ví, že na nátlak doslova politicky imbecilních amerických studentů a levicových politiků nechaly USA a spojenci na holičkách svého jihovietnamského spojence, musí být opatrný. Přidá-li k tomu fakt, že jejich nejvěrnější partner Britové vycouvali z Egypta, jen se na ně zadupalo, že Západ nechal šílenému Kaddáfímu na pospas rozvinutou a celkem civilizovanou Lybii, i když tam měl základny, a opustil rozvinutou a demokratickou Rhodesii, aby se z ní stalo Zimbabwe v rukou pomatence, tak na co má asi myslet politik stratég. Nikoli politik taktik.

Klaus sice přivítal radar na našem území, ale možná si pamatuje, co řekl věrný a relativně slušný politik (pokud s nemýlím byl to) Zulfikár Alího Bhutto. Přátelství s USA vyjádřil muslimsky vzletným přirovnáním:

„Nastěhujete se na břeh velké a silné řeky. Postavíte své stany a žijete v míru a blahobytu. A pak se ráno probudíte a zjistíte, že jste sami v poušti a řeka teče někde úplně jinde.“

Ze zkušenosti člověka, který si pamatuje víc než jen včerejší den, může vycházet a asi vychází Klausovo stanovisko. Na Západ se podle našich zkušeností ve skutečnosti nelze spolehnout. Zvláště na Západ v době, když je vedený neschopnými politiky či blouznivými politiky (Clinton, Obama), kteří se nechají vláčet ve své politice jurodivými blouznivci . Pro které jsou na světě například nejdůležitější „práva evropských a amerických žen“ a nevidí přitom otrocké postavení muslimských žen. Kteří dovedli školství tak daleko, že učitelé musí chodit do škol ozbrojeni a bojí se žáků, kteří neupřímně hýkají předstíraným nadšením, když blouznivci nechají všude stavět větrníky, a vůbec neřeší to, že se Evropa žene do energetické krize atd. atd.

A navíc když prostě víme, že Západ se vždy chová podle hesla „košile bližší než kabát“. A protože stále nejsme a ještě dlouho nebudeme ta „košile“, kterou je potřeba hlídat, jak tomu bylo ve středověku a až do 19. století, musíme počítat s tím, že jsme „kabát“, který se při útěku odhodí. Rozzuřená bestie se u něj zastaví, a dá-li Bůh, spokojí se s ním. (V roce 1938 se nespokojila, v roce 1948 se spokojila.)

Je jasné, že politik, který vidí dál než do zítřka, hodnotí, jak se chovat k oběma stranám. Protože USA jsou a budou daleko a Němci vedená EU – viz její postoj při rozbití Jugoslavie -je nevyzpytatelným a nebezpečným sousedem. A s ruskými medvědy je to tak, že „oni nás nejedli“ (to je citát z jedné antropologické knihy o soužití různých divokých kultur na dnešním Novém Zélandě).

V Evropě, která je zbabělá, plná šílenců chránících motýly a úředníky, ale kašloucí na lidi, v Evropě, kterou pravděpodobně čeká kousek od nás za hranicemi už brzo náboženská a rasová válka mezi „bílými Evropany“ a muslimy a jejich souputníky, kde se pravděpodobně co nejdříve zhroutí ekonomický systém pod údery envoviromentalistů, kteří jsou už dnes jediným a hlavním arbitrem všeho, co se v ní děje, od stavby silnic až po to, co jíme, hledá Václav Klaus nějakou politickou stabilní kotvu. Nám stále nakloněnou. Zatímco pro Západ jsme stále a ještě dlouho budeme banda drbanů a pro nemalou část Němců zločinci, které je nutno exemplárně potrestat, Rusové nás stále považují za „bratry“. Za pomýlené, blouznivé ale schopné bratry, které rádi přivinou do své náruče. Plné vodky a pitomé sentimentality a občas nepochopitelné krutosti. Ale do náruče státu, který má naftu, plyn, železo i dřevo, a kde to muslimové mají a ještě dlouho budou mít těžké.

Nemusíme s Václavem Klausem souhlasit. Podíváme-li se však na osud Jugoslávie a Srbska a na Kosovo, „ne-stát“, jehož vedení a obyvatelstvo je stejně, ne-li více vinno jako Srbové, je Klausův postoj jasný, čitelný a srozumitelný. Dává Rusku najevo, že bychom je mohli ještě potřebovat. A že nejsme úplně zblblí. Bez ohledu na to, že teďka potřebujeme radar. A že musíme makat, aby nás Západ považoval za svoji součást, za svoji „košili“. Jestli ovšem nepřijde Západ, tedy Evropská unie, v další dějinné rvačce i o „spoďáry“. A vlastní kůži.

Teprve budoucnost ukáže, kdo měl pravdu.

P. S Ono je to s náma tak trochu jako s tím pánem v té anekdotě.

To přišel pán do prodejny obuvi a prodavačka se jej ptá:
„Račte si přát?“
„Přát? Přál bych si, slečno, přeskočit ten pult a začít vás vášnivě líbat. Ale potřebuju teplý ponožky.“

Takže my potřebujeme teplý ponožky. Protože přituhuje. Je jen otázka, kde je sehnat. A na to jsou různé názory.