Lukáš Jelínek se stal tím statečným, kdo dva měsíce po volbách sdělil světu, že ČSSD má znovu pevný a neochvějný program, maják, podle nějž doplují lodě na molo a občané do sociálních jistot (Program coby maják, NP 18.8.). Pokud odhlédneme od toho, kolik odstavců věnoval autor politické bezzásadovosti lidovců a především ODS (komunisty odbyl jediným poukazem na jejich politickou nevyzrálost - sic!), nalezneme tam několik velmi zajímavých postřehů z politické kuchyně Lidového domu. Protože tak píše bývalý Zaorálkův poradce a osoba Lidovému domu velmi blízká, je mu třeba věřit.

Zemanovu a Špidlovu politiku modernizace stylu ČSSD hodnotí jako manévr, kdy dočasná odchylka od socialistických hodnot umožňovala straně velký a stále větší podíl na moci, tedy manévr taktický, machiavelistický a řádně odůvodněný. Chybu nalézá v tom, že tato nordická lest nebyla voličstvu řádně interpretována a vysvětlena, takže prostoduchý klient sociálního státu byl zasažen nezaslouženým pocitem nejistoty. Až paroubkovský obrat ke kořenům vrátil dolním deseti milionům naději v zasloužené ještě světlejší zítřky.

Nedá mi, než vzpomenout pilného přispěvatele nejen Neviditelného psa, exsenátora za ČSSD, Františka Vízka. Ten kdysi sám sebe definoval jako od samého mládí na střední vojenské škole neochvějně přesvědčeného dubčekovce, moderního evropského socialistu blairovského střihu. I Lukáš Jelínek vidí socialistickou ideologii neměnnou jak aristotelovský vesmír a stejně dokonalou, jejíž pozemský odraz je znesvěcován různými úchylkami a dezinterpretacemi. Jinak totiž nejde vysvětlit, jak může považovat socialistické vidění světa z osmdesátých a počátku devadesátých let za směr totožný se současným směřováním socialistických stran.

ČSSD na počátku let devadesátých, ke které se dnes Paroubkova ČSSD vrací, je vize smíšené ekonomiky s dominujícím státním a polostátním sektorem, chráněná paktem nehybnosti, do kterého prorůstaly monopoly, odborové centrály a státní moc.

Tato Jelínkova teze vysvětluje mnohé. Tento model západní Evropa postupně opustila v době stagflační krize, kdy se vyčerpaly možnosti uměle stimulovat hospodářský růst zneužíváním keynesiánských nástrojů. Znovu se mu vzdálila pod vlivem měnových otřesů let devadesátých, kdy se prokázalo, že rozpočtovou nekázeň v dnešní době nelze zakrývat manipulací s kursem měny. Po krachu nereálného socialismu se k němu ovšem vrátily komunistické a postkomunistické strany, které v důrazu na posilování státního sektoru vždy viděly taktickou variantu snadno využitelnou při definitivním převzetí moci uvědomělým předvojem.

Jelínkova apologetika neznamená nic více a nic méně, než fakt, že ČSSD po určitých snahách o reflexi rozporu mezi marxistickou ideologií a krutou realitou nedokonalého světa, odpískala jakoukoli snahu o přeměnu v moderní levici a vrátila se někam na pozice do těsného sousedství ekonomického programu komunistů. Populistický program pro stejného voliče se stejným důrazem na přerozdělovací procesy, se stejnou snahou vytvářet oligarchii vzájemného propletence moci státu, velkopodniků a odborových centrál.

Lukáš Jelínek vskutku poskytl vysvětlení, jak je možné, že Jiří Paroubek v přímém televizním přenosu vyjádřil podivení, proč by měl stát vracet peníze, které si vypůjčil. Vysvětlil, proč si začali komunisté se socialisty tolik rozumět a proč dokonce začali voliči komunistů volit sociální demokraty. Otázkou je, zda to takhle skutečně chtěl přiznat.