Miroslav Kalousek a posléze i předsednictvo KDU-ČSL schválilo zahájení jednání o programových otázkách menšinové vlády KDU-ČSL a ČSSD, která by se opírala o hlasy KSČM. Tímto rozuzlením skončilo téměř tříměsíční jednání o nové vládě z voleb 2006. Mnohokrát jsem se zde zmiňoval o tom, že za nejdůležitější pro další politický vývoj považuji další strategickou spolupráci stran bývalé trojkoalice. Bohužel, k rozvolnění spolupráce těchto stran došlo zbytečně rychle až zbrkle. Mezitím, co před kulisami probíhalo „drama“ jednání mezi ČSSD a ODS, proběhlo v zákulisí něco zcela jiného. Je tím fraška menšinové koalice KDU-ČSL a ČSSD.

Pokud bych měl jen krátce zhodnotit celý povolební vývoj, lze ho shrnout do několika málo bodů. První se jmenuje pře o to, kdo zvítězil ve volbách. Paroubek do svého výsledku bez jakýchkoli skrupulí a se souhlasem KSČM zakomponoval svou „stovku“. Tím vytvořil rázem situaci, která výrazně omezila možnosti tvořící se trojkoalice. Ta trpěla tím, že se zde ODS snažila zformulovat jakýsi kompromisní program v rámci demokratických pravidel politické hry. Brzy se také ukázalo, že i v této trojkoaliční hře existuje hráč s velkou dávkou invence. Byl jím, jak jinak, Kalousek, který jako program trojkoalice navrhl deset předvolebních slibů ČSSD.

Druhým aspektem povolebního vývoje je prakticky úplné „vypaření“ samostatné politiky KSČM. To ostatně souvisí s tím, s jakou suverenitou se od prvopočátku Paroubek pustil do povolebních výhružek ve svém projevu v čase, kdy si myslel, že má spolu s KSČM 101 mandátů. Komunisté se až na jednu výjimku, když navrhli způsob odblokování poslanecké sněmovny, ukázali být statisty v komparsu Paroubkovy politické hry.

Komentovat samotného Paroubka je složité i lehké . Lehké, pokud bych se zaměřil jen na jeho rétoriku, názorové veletoče nejen v průběhu celého povolebního období, ale i na jeho změny názorů například během jednoho hodinového pořadu. Pokud však mám hodnotit výsledek, musím konstatovat, že jeho metoda zdánlivých ústupků a návratů, naznačování odchodu do opozice a opětné prohlašování o tom, že stejně vládu povede, byla úspěšná. Ukazuje se totiž, že česká politika ve své většině není soubojem o ideály či ideje. Je to „obyčejný“ boj o moc. V tomto boji je vlastně dovoleno úplně vše. Navíc, po tolika zvratech, ke kterým dával Paroubek impulsy, se ten dnešní Kalouskův už nezdá ani tak strašný. Nejvíc jsem se pobavil, když po krachu jednání místopředsedů ODS a ČSSD a oznámení Paroubka, že končí jednání s ODS a zahajuje jednání o nové vládě s KDU-ČSL, jeden z místopředsedů ČSSD údajně poznamenal, že bude muset přehodnotit svůj dosavadní odpor ke KDU-ČSL. Není lepšího důkazu o tom, že politika ČSSD je politikou Paroubka a o jeho krocích nevědí nic ani jeho „nejbližší“ straníci.

ODS má teď v podstatě dvě možnosti. Topolánek může Klausovi navrhnout novou vládu, která ale již nebude mít ani onu trojkoaliční stovku a nezíská důvěru v poslanecké sněmovně. Druhou možností je, že se Topolánek vzdá mandátu, který mu prezident republiky svěřil, a vládu vůbec nevytvoří. V dnešní situaci se jednoznačně kloním k tomu, aby Topolánek vládu prezidentovi představil, i s vědomím, že parlamentem neprojde. Je dnes možné pouze spekulovat, zda jmenování Topolánka premiérem přišlo příliš pozdě. Možná, že ano. Pochybuji však, že by to na výsledku celé povolební situace mělo nějaký vliv.

Čeká nás tedy s vysokou pravděpodobností vláda, v níž rozhodující slovo bude mít Paroubek, stafáž obstará KDU-ČSL a „klid na práci“ zajistí KSČM. Ještě tam chybí národní socialisté a byla by to opět stará známá Národní fronta. Však si také Paroubek neodpustil zmínku, že ČSSD a KDU-ČSL jsou „tradiční vládní strany mající zájem o budování státu“.