Nemilosrdná volební klauzule letos oddělí vítěze a poražené

Životní úroveň jako v Německu, placení eurem i pohodlné cestování z Prahy do Brna ani ne za hodinu díky rychlovlaku, to vše plus další podobné věci slibuje pro rok 2030 v novém programovém dokumentu TOP 09. Na první pohled sice jde o odvážný futurismus, nicméně svědčí především o tom, že topce teče do bot. A zdaleka ne až teď, vždyť v průzkumech balancuje nad propastí již řadu měsíců (8 % z toho posledního od CVVM neznamená žádné bezpečí), a tudíž i její vedení si už dlouho musí uvědomovat nutnost změny.

Tlačenice v Babišově stínu

V prekérní situaci se ale nenachází pouze TOP 09. Zejména v prostoru od středu doprava nyní existuje pěkná tlačenice subjektů dosahujících v preferencích něco mezi dvěma až devíti procenty neboli hodnot „rizikového pásma“. Najdeme v něm liberální levici v podobě Strany zelených a Pirátů, KDU-ČSL, STAN, ODS, Okamurovu SPD i Úsvit. Do hry ještě patrně vstoupí Robejškovi Realisté či Sehnalova ODA 2.0. A omlouvám se všem, které jsem v tom chumlu případně přehlédl.

Jedním z rozhodujících faktorů letošních parlamentních voleb se tak pravděpodobně stane volební klauzule. Respektive ona vlastně působí již teď, psychologicky. Strany, jež se potácejí pod ní nebo jen mírně nad ní, mohou totiž voliči snadno předem odepsat jako „toxickou investici“ a tím je potopit dávno před otevřením volebních místností. A ve hře není pouze základní, pětiprocentní bariéra.

Za potížemi TOP 09 nesporně stojí též rozvod s hnutím STAN, jež se zatím samostatně pohybuje pod pětiprocentní laťkou a hledá, kam by se vrtlo. Probíhající námluvy s lidovci však může snadno zhatit takzvaná aditivní neboli sčítací volební klauzule, pozůstatek volební reformy ODS a ČSSD z doby opoziční smlouvy, kterou Ústavní soud nezrušil. Podle ní se výše bariéry pro vstup do parlamentu pro koalice prostě sčítá, čili pro dvoučlennou koalici platí uzávěra ve výši 10 %, pro tříčlennou 15 %, pro čtyř- a vícečlennou 20 %. Lze ji sice obejít vytvořením speciální volební strany, což však mimo jiné znamená nutnost vymyslet nový název i logo, a tedy se vlastně nově etablovat.

Výše popsanou tlačenici vyvolala též skutečnost, že politické spektrum zeširoka obsedl slon jménem ANO 2011. Vůči hnutí Andreje Babiše se nyní vymezují skoro všichni, ale moc jim to nejde. ANO jednak těží z obecné nedůvěry voličů k politickým stranám, což je mimochodem nikoliv specificky český, nýbrž skoro celosvětový jev, ale i z toho, že od nich převzalo části programu, které navíc dovede plnit.

Asi nejlepší ilustraci druhého zmíněného „tajemství úspěchu“ poskytuje vyrovnaný, ba přebytkový státní rozpočet. I kdyby ho Andrej Babiš nedosáhl jinak než pomocí účetních fíglů, fakticky splnil jeden z hlavních programových bodů ODS, který si vepsala zlatým písmem na prapor již v době svého vzniku. Ekonomika teď roste, státní rozpočet skončil v plusu, sen ODS je žitou realitou – nelze se divit, že část někdejších voličů občanských demokratů už dávno migrovala k Babišovi. A boj proti EET většinu společnosti evidentně moc nezajímá, ostatně případné zavírání malých vesnických hospůdek není v zemi, kde tři čtvrtiny populace žijí ve městech a kde si většina z té zbylé čtvrtky dávno uvykla dojíždět do města za prací i za zábavou, pociťováno jako kdovíjak ožehavý problém.

Změna politického konfliktu

Růst životní úrovně sice podle průzkumů nálad ve společnosti vede ke spokojenosti, avšak zároveň se šíří strach a obavy dané uprchlickou krizí, terorismem, sílícím napětím ve světě. Což vyvolává tlak na přerýsování základních os stranického systému. Místo sporu o výši daní a míry státních zásahů do ekonomiky, klasického vymezení politického konfliktu posledních desetiletí, se dere kupředu politika stavící na národní identitě, naježená proti všemu odlišnému a cizímu i proti širším integračním celkům, zejména proti EU. O erozi, ba zborcení klasických schémat svědčí i fakt, že si tuto vlnu u nás zatím nejúspěšněji osedlal Miloš Zeman, tedy původně levicový politik. Surfovat na ní patrně hodlají i Realisté a rozpor mezi starou (donedávna obvyklou) pravicí, vymezenou tématy hospodářské politiky, a novou (či spíše staronovou) pravicí, založenou na identitě, prochází i napříč ODS, kde onen nový proud začíná viditelně reprezentovat Václav Klaus mladší.

V době pádu starých model a vztyčování nových se tak jako výhodný a přitažlivý ukazuje Babišův bezideový pragmatismus, otázkou však je, jak dlouho bude jako „komparativní výhoda“ fungovat. Patrně stojíme na prahu dalekosáhlých změn, přičemž přepólování celého spektra může probíhat dost dlouho. A o tom, kdo se udrží nadále ve hře a kdo vypadne z kola ven, rozhodne letos na podzim též nemilosrdná gilotina volební klauzule. Tím lítější zápas se ale dá očekávat.

Autor je politolog

LN, 30.1.2017