Kdo by nechtěl slyšet, jak je chytrý, hodný, úžasný? Jenže čeho je moc, toho je příliš. V novoročních promluvách tří ústavních činitelů se až nápadně často objevovala chvála občanů.

Šéfové Senátu, Sněmovny i vlády nám sdělili, že jsme skvělí a zemi se daří díky nám, jen by to chtělo víc sebevědomí. Není to nic nového. Dávno se traduje, že Češi, Moravané a Slezané jsou vesměs poctivci a dříči, jen se nikam moc nehrnou.

Zatímco Jaroslav Kubera nabádal méně věřit státu, Radek Vondráček doporučoval více spoléhat na demokracii. Andrej Babiš falešnou skromností netrpí a na strůjce úspěchů minulých i budoucích pasuje především sebe.

Společně ale mažou voličům med kolem úst více, než jsme byli doposud zvyklí. To jen prezident nám ve vánočním poselství vyčinil, že málo chodíme k volbám, a pohrozil zavedením povinné účasti.

Miloš Zeman už od lidí nic nechce, a tudíž ani neslibuje. Konzumuje svůj poslední mandát a po něm zamíří do penze. Leč Babiš, Vondráček i Kubera ještě budou voliče potřebovat. Třeba kdyby se k soudu dostalo Čapí hnízdo a opět zahýbalo politickou stabilitou. Nebo kdyby vláda nedosahovala takových výsledků, jaké se od ní očekávají. Například motoristé užívající dálnice už o jejích manažerských schopnostech mají pochybnosti.

Stěžejním důvodem přátelského pomrkávání politiků však je další blížící se předvolební kampaň. Tentokrát před květnovým kláním o křesla evropských poslanců. To v České republice přitáhlo v roce 2014 k urnám jenom 18 procent hlasujících.

Přitom o stále více věcech se rozhoduje na evropské úrovni, nemluvě o tom, že se na ní probírají i kauzy tuzemského premiéra a dalších členů vlády, dostanou-li se do podezření ze střetu zájmů.

Posledně se Babiš spoléhal na elektorát fandící evropské integraci. Nabídl mu proto coby lídra bývalého eurokomisaře Pavla Teličku. Ten se s ANO rozešel. Premiér podobně výrazné jméno do čela kandidátky nemá, takže již avizoval, že kampaň povede sám a hovořit bude zejména o tématech spojených s migrací. Není ani náhoda, jak často a intenzivně připomíná svoje diplomatické aktivity a známosti s evropskými státníky.

Pakliže Babišovi záleží v první řadě na tom, aby byl v europarlamentu silný, tak koaliční sociální demokracie v něm bude bojovat o přežití. Při jejích současných preferencích a při nezájmu levicových voličů o evropské volby hrozí, že ČSSD neobhájí ani jeden mandát. To komunisty může aspoň uklidňovat disciplinovanost jejich tvrdého voličského jádra.

Těžké to budou mít i tři menší středopravé strany, které se nejsou s to dohodnout na společné kandidátce, ačkoliv zasedají v jedné evropské lidovecké frakci. Starostové a nezávislí s TOP 09 dobrou vůli mají, ale narážejí na nezájem KDU-ČSL. Někteří její představitelé dokonce pomrkávají spíš po ODS, byť od éry Josefa Luxa až donedávna obě partaje právě přístup k Evropské unii odlišoval.

Občanští demokraté se bát nemusejí. Jejich sympatizanti tento typ voleb nezanedbávají, nadto národovectví a euroskepticismus, které si s ODS spojujeme, jsou poslední dobou v kurzu. Když se občanští demokraté nebudou „žinýrovat“, mohou ze hry o bruselská a štrasburská křesla vyšachovat i Okamurovu SPD.

Otazníky se pak vznášejí nad Piráty. Dokáží zmobilizovat své vlažnější liberální a mladší příznivce?

Už Nový rok napověděl, že příští měsíce se ponesou ve znamení boje za národní zájmy a hrdost. Co nám však ústavní činitelé nepřipomněli, je, že ještě víc než v práci vynikáme v řečnění. Sami v tom jdou příkladem.