Teprve jmenováním Mirka Topolánka předsedou vlády začala vlastní ústavní procedura ustavení nové vlády. Po volbách jsme v důsledku neprofesionality celého vedení ODS a nepřiměřené euforie z prvního místa ve volbách zbytečně ztratili několik týdnů. Bylo přece zřejmé, že žádná vláda bez dohody ODS a soc. dem. vzniknout nemůže.

Politika se neubírá přímočarými cestami, ale různými zákruty a složitými zápletkami. Ty svědčí o tom, že není vhodné při řešení nových situací uplatňovat absolutistická hlediska. Z toho ovšem plyne, že různá řešení lze posuzovat různě, protože jsou přijatelná a výhodná pro někoho, pro někoho nikoli.

Nelze se proto divit, že se při hledání východisek pro novou vládu objevují stíny minulosti, jež se projevují např. v odsudcích někdejší tzv. opoziční smlouvy. Současní představitelé ODS se zaklínají, že nepřipustí žádné její opakování, značná část médií, jež nekriticky propagovala čtyřkoalici a smlouvu odsuzovala, opakuje své soudy o její amorálnosti.

Nemyslím si, že nyní může jít o kopii této smlouvy. Jen připomínám, že z hlediska elementární politické morálky, tím méně pak z hlediska politického stylu a efektivity vládnutí, se trojkoaliční Špidlova vláda v ničem pozitivně nelišila a žádný prospěch české politice nepřinesla ve srovnání s vládou Zemanovou. O tom, že ČSSD na trojkoaliční vládě hodně tratila, je zbytečné mluvit. Jiří Paroubek již nestačil tyto ztráty pro soc. dem. zcela reparovat. Při jednání o nové vládě Topolánek kategoricky prohlašuje, že si do jejího složení nenechá mluvit. Znovu se objevují situace z doby jednání o toleranci Klausovy vlády v roce 1996. V politice se opravdu různé situace opakují... Jde jen o to, zda se z nich dokážeme poučit a staré chyby neopakovat. Jde také o to, jak chování politiků působí na veřejnost, jak je nebo není důvěryhodné.

„Vzhledem k tomu ... jak úzce souvisí konkrétní provádění politiky v tom či onom resortu s osobou, která mu stojí v čele, považuji za možné a správné, aby ČSSD, na jejímž chování bude záviset, zda se podaří novou vládu... utvořit, stanovila jasně své podmínky. Ty jsou a mohou být nejen obsahové (programové), ale i personální,“ napsal jsem v Právu 6. června 1996.

„ČSSD sice nemůže určovat, kdo má tu či onu funkci zastávat, ale může jasně říci, že s těmi či oněmi osobami zásadně nesouhlasí a podmínit tím svůj další postup... Kdyby v nové, menšinové vládě měli být někteří z dosavadních politiků ODS, pak by se nutně poslanci ČSSD museli postavit proti vyslovení důvěry takové vládě, nemohli by se pouze zdržet hlasování, protože by se zpronevěřili svým předvolebním závazkům. Riskovali by ztrátu vlastní prestiže i důvěryhodnosti u svých voličů.“

Tato výzva a tento problém před poslanci soc. dem. stojí opět.

Právo, 22. 8. 2006

Autor je poslanec za ČSSD