Václav Klaus a Mirek Topolánek si jsou navzájem značně vzdáleni jako lidé i jako typy politiků. Není divu, že v jejich vztazích občas zajiskří. Poslední události ale ukazují i na určitou jejich podobnost. Oba totiž prokázali v kritických chvílích své politické dráhy schopnost vyrovnat se s porážkou, překonat pocity hořkosti a beznaděje, znova vstát a postavit se do čela svých věrných. Václav Klaus prodělal své „zmrtvýchvstání“ a prokázal svou velikost po krizi vyvolané „sarajevským atentátem“, Mirek Topolánek prodělal něco podobného v krátkém období mezi porážkou ODS v krajských volbách a středečním oznámením v pořadu ČT „Události, komentáře“, že se na prosincovém kongresu bude znova ucházet o postavení předsedy ODS. Dokázal se vzchopit, i když v posledních dnech se nejevil jako „svěží vánek“, ale jako unavený, starostmi sužovaný muž.

Jeho rozhodnutí udržet se v čele vlády i ODS je ze všech možných špatných to nejlepší nejen pro občanské demokraty, ale pro celou vládní koalici. V současné době jsou pro ně největší hrozbou předčasné volby, z nichž by ODS sice vyšla jako poražená, nicméně stále ještě významná politická síla, zatímco její menší souputnice by propadly pod hranici volitelnosti. Nejkratší cesta k volbám vede přes výměnu premiéra a zásadní rekonstrukci vlády. Jiná řešení, jako velká koalice ČSSD s ODS, duhová koalice či vláda odborníků, by sice zaplašila nebezpečí konání předčasných voleb, ale znamenala by dobrovolné vyklizení pozic v exekutivě ve prospěch ČSSD a komunistů. Patetické volání po odchodu Mirka Topolánka a vyvození jeho odpovědnosti za volební neúspěch má sice svou jednostrannou logiku, ale současně otvírá koalici cestu do pekel završením série volebních porážek prohrou v parlamentních volbách. Má-li koalice odčinit porážku úspěchem v parlamentních volbách, potřebuje co nejvíce času na soustředění sil a přesvědčení veřejnosti o užitečnosti jejího vládnutí. Vytlačení Mirka Topolánka z postavení premiéra a předsedy ODS by jí potřebný čas vzaly, a snahy o ně jsou proto čirým hazardem s budoucností koaličních stran. Není to radostné zjištění, ale je to tak.

Pokračování Topolánkovy – patrně rekonstruované – vlády je optimálním řešením také z hlediska časové úspornosti. Pokud by se sociální demokraté postavili k pokusům o ustavení vlády ODS, popř. koalice, ale bez Topolánka, se stejnou bezohledností, kterou projevili po parlamentních volbách, otevřely by se dveře k nekonečným „kuhhandlům“, které by zcela jistě neskončily před začátkem našeho předsednictví v Evropské unii.

Musíme připustit, že se Mirkovi Topolánkovi podaří „pozdvižení praporu“ a jeho vláda nás dovede k řádným parlamentním volbám. Udržení moci ale nebude koalici k ničemu, neprovede-li hluboké změny ve stylu vládnutí, jimiž přesvědčí voliče, že spravuje zemi dobře. Nedokáže-li to, bude období do voleb pro tuto zemi jen ztrátou času a zakončí je další drtivé vítězství sociálních demokratů a komunistů, deroucích se k podílu na moci výkonné po jejich hřbetech. Je tedy nyní na Mirkovi Topolánkovi, aby veřejnosti nejen sdělil, že nás chce vést za svým praporem, ale také aby prozradil směr a cíl cesty.