Dobré účty dělají dobré přátele. To se občas říká a je to pravda. Když si však dva lidé vyřizují účty, obvykle to nekončí přátelským objímáním. V následujících týdnech a měsících si budeme proto na tomto místě všímat všech, kterým nejde účetnictví nebo si účty vyřizují nestandardním postupem.

Za posledních pár dní bylo možné zaregistrovat hned dva účetní problémy. V prvním z nich je momentálně v hlavní roli policie vyšetřující obchod státní České konsolidační agentury s firmou EC Group spojovanou se známým finančníkem Pavlem Tykačem. Na této kauze je pozoruhodné to, že jde v pořadí již o několikáté vyšetřování několikrát vyšetřeného případu. Ještě před uzavřením obchodu, kdysi před pěti lety, právě kvůli účasti kontroverzního finančníka, požádala vláda o prošetření celé transakce zvláštní služby. Teprve po jejich dobrozdání a pečlivé kontrole ministerstva financí byl obchod uzavřen. Na jeho novém vyšetřování není zajímavého skoro nic. Kromě toho, že v něm figurují dva lidé, kteří mají s kýmsi neuzavřené účty.

Prvním je předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček, který seděl tehdy v dozorčí radě ČKA. Sociální demokrat, o němž se objevily zvěsti, že by mohl pomoci vládě s hlasováním o slavném reformním batohu. Navíc se mu podle všeho zalíbilo v jeho křesle nad řadami poslanců, o němž je sám Jiří Paroubek přesvědčen, že na ně má nezadatelné právo. Uvrtat do potenciálního skandálu Vlčka je však zřetelně obtížnější než tehdejšího předsedu dozorčí rady agentury Tlustého, který pro změnu hlásí, že krví podepíše prohlášení o tom, jak vládní reformu nepodpoří. Nedávno v televizní debatě premiér Topolánek na otázku, co s Tlustého odporem, sice neřekl Es kommt der Tag, ale: „Pan poslanec dostane nabídku, která se nedá odmítnout.“ A neznělo to moc jako nabídka na funkci eurokomisaře.

Rathovy počty

Nejbohatším členem Paroubkova kabinetu byl David Rath. Těžko říci, jak toho mohl dosáhnout při svých znalostech účetnictví. Na svém blogu se totiž s pozoruhodnou neznalostí ekonomie zabývá prodejem středočeských nemocnic. Nikoho moc nepřekvapí, že ho nazývá rozkradením. Nám nejde o to, zda se nemocnice měly prodávat, ani o to, zda je správné, aby jednu z nich získala rodina plzeňského hejtmana za ODS. Rathovi se především nelíbí dosažené ceny. Například píše o rakovnické nemocnici: „Účetní hodnota před dvěma lety byla 200 milionů, před několika měsíci asi 120 milionů a prodána bude za 61 milionů.“ Pan doktor byl i v hořovické nemocnici, kam stát „v posledních letech nalil do rekonstrukce přes dvě stě milionů“ a nyní se prodává za nevídaných padesát milionů. Jaký je rozdíl mezi účetní a tržní cenou, ví dnes průměrný středoškolák a měl by to tušit i nositel akademického diplomu. Pokud neví, měl by čestně vrátit diplom. Například IPB měla v okamžiku zavedení nucené správy podle kvalifikovaného ocenění účetní hodnotu sedmdesát až osmdesát miliard korun. Tržní hodnota byla šedesát miliard v minusu. Nemocnice v Plané u Mariánských Lázní dostala od státu před svým krachem také dvě stě milionů na novou techniku a dnes veškerý majetek nikdo nechce od konkurzního správce koupit ani za pětinu této ceny. V této souvislosti je vůbec zajímavé, jak socialističtí ministři investovali naše peníze do nemocničního majetku, aniž dbali o efektivnost jeho využití, a způsobovali tak mnohamiliardové ztráty státu. Tržní cena nemovitosti či operačního sálu se odvíjí úplně stejně jako v případě soustruhu především od toho, jakou generuje tržbu a zisk. Kdyby tak efektivně jako ministři zdravotnictví investoval management nějaké privátní firmy, tak by ho majitel nejen vyhodil, ale také by velmi usiloval dostat ty pány do tepláků.

MfD, 18.4.2007