aneb Pod pokličkou KSČM

Je samozřejmým jevem patrným u politických stran vstřebávat výrazná, nonkonformní individua, která zvláštností svých názorů přehlušují jednotvárnou atmosféru, zpravidla panující na stranických sekretariátech, čímž zaujímají pozornost jindy lhostejné veřejnosti.

Ne však mezi komunisty, pro něž hybnou sílu společenských změn reprezentuje beztvaré, lehce manipulovatelné stádo. V takovém pojetí nemají výjimečné osobnosti šanci. Přežívá jen nevadící průměr. Snad proto komunismus nalézá původnější symbol v šedé a nikoli v extravagantní rudé barvě.

Skvěle se tento rys dá doložit na fungování KSČM. Zatímco jsou ostatní strany drceny Raninci, Hovorky, Zubovými, Wolfy..., komunističtí poslanci hlasují jednotně, ušetřeni trapné povinnosti doprošovat se rebelů ve vlastních řadách.

A ve stejném duchu chce KSČM nastínit vnitrostranickou diskusi. Jako pohodové rozjímání starých brachů nad sklenicí piva, kde si všichni s mírnými odchylkami notují a nikdo se nechystá toho druhého svrhnout ze židle.

Jenže komunisté se dosud nepřetvořili na klub mariášníků. Pořád platí za organizaci, jejímž cílem je participovat na politické moci a která díky státním příspěvkům inkasuje desítky milionů ročně. Pod maskou harmonie tudíž žije jiná komunistická strana, než kterou zachycuje televizní zpravodajství – strana neustálého boje zahrnujícího střet ideálů jakož i soukromých aspirací.

Poslední ze série pokusů Marty Semelové, osoby zodpovědné v KSČM za agendu školství, o ideologizaci dějepisu nemůže být zcela pochopen právě bez náhledu do útrob komunistické struktury.

V té cizelují svou argumentaci elity poskládané ze třech rozhodujících proudů. Marta Semelová se zásluhou kontroverzních snah o tzv. vyvážený výklad dějin proměnila v mediální symbol ortodoxní marxleninské větve, která vytrvalou nostalgií po rovnostářské stabilitě v dobách státostrany oslovuje většinu členské základny tvořenou důchodci dosud nesmířenými s transformací společnosti po definitivním kolapsu Sovětského svazu a jeho satelitů na sklonku 80. let. Nesmlouvaví opěvovatelé výstavby stalinského komunismu táhnou též tradiční voliče nepřestajně hledající alternativu k dnešnímu světu ve studenoválečné minulosti.

Proti konzervativním vykladačům levicových teorií svádí zatím marný boj reformisté mediálně ztvárnění Jiřím Dolejšem. Usilují o reformu strany v typický radikálně levicový subjekt známý ze západní Evropy. Poúnorovou totalitní diktaturu posuzují jako uzavřenou historickou kategorii, k jejímž odvráceným projevům (politické procesy, cenzura, okupace Sovětskou armádou) by KSČM měla zaujmout kritický vztah. Handicapem pro ně je slabá opora mezi podstatnou částí členů, přes kterou náročně burcují nové (jiné než tradiční) voliče.

Aréna, v níž se o budoucnost krajní levice v zákrutech české politiky hraje především, je střežena pragmatiky zosobněnými předsedou Vojtěchem Filipem. Nemají žádný ideologický systém, pokud se ovšem za něj nedá považovat technologie moci, s jejíž pomocí pragmatická sorta funkcionářů komunistickou stranu ovládla. Vzhledem k tomu, že nezastávají vlastní názorový směr, čerpají inspiraci z formulek marxleninských a reformistických soudruhů. To klíčové převzali z prvního proudu, což výmluvně dosvědčuje odstup zdejších komunistů od radikální levice Západu, z pohledu KSČM ohrožující čistotu ryzí doktríny strany.

Sázka na asociaci s předlistopadovou epochou se pragmatikům vyplatila. Staří, frustrovaní pamětníci generovali pravidelně 10 -15 procent hlasů. Vlivem biologického faktoru (úmrtnost) se však komunisté začínají povážlivě propadat ve volebních výsledcích – ztráty mandátů ve sněmovně a krajích jsou v posledních letech zřejmé.

Z dlouhodobé perspektivy by KSČM neměla přehlédnout výsledky průzkumu společnosti Člověk v tísni, který zjišťoval mimo jiné politické preference studentů středních škol. Pouze 4 procenta z nich se vyslovila prokomunisticky.

Znamená to tedy, že komunistická obec hluboce koncipovanou reformu akutně potřebuje. Jinak se s odumírajícími staršími ročníky a dospívající generací příštích voličů promění v okrajový zástup směšných nostalgiků mocensky na úrovni Dělnické strany.

Z tohoto hlediska se reformisté po čase hořkých porážek a kompromisů pravděpodobně dostanou z milosti pragmatických kádrů v KSČM do váženější pozice. Marta Semelová to dobře ví, a proto ze všech sil mobilizuje věrné ctitele překonaných utopií. Jenže cesta, kterou pro vnitrostranický střet zvolila, nové (a životně důležité) voliče od komunistických kandidátek ještě více odradí. Rehabilitovat agenty NKVD a poukazovat na Jakešův normalizační skanzen coby na zemi prosperitě zaslíbenou zajisté straně překáží a bude překážet v hromadném sběru čerstvých voličských skupin.

Semelovou a její suitu tak možná v dohlednu postihne exkomunikace ne nepodobná vyloučení kuchtovců ze Strany zelených. Naneštěstí, odpadlictví od dominujícího proudu se v komunistické říši povětšinou netrestá pouhým odevzdáním stranických legitimací…

Autor je člen strany Liberálové.cz a zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského