Mezi politology a nejen u nás už delší dobu převládá přesvědčení, že je demokracie v těžké krizi. Tradiční pravolevé zápolení ustoupilo do pozadí, jako bychom se už neměli přít, zda méně státu či více peněz v kapse, méně předpisů nebo více individuální i podnikatelské svobody či naopak a kontroverzní témata jako muslimská imigrace, islamoterorismus, národní nezávislost nebo bláznivé dženderové, zelené a jiné ideologie namíchaly jedovatý politický koktejl tak mocně, že se o přízeň voličů ucházejí často jen monotematické protestní strany pouhé negace. Jediné téma nestačí, byť by bylo stokrát pravdivé. Politická strana má mít široké spektrum politiky a když to vázne, i názor na stavbu silnic a provoz venkovských hospod.

Na Západě způsobily strany hlavního proudu politickou krizi, prohlásily totiž otevřenou politickou diskusi za nekorektní a dohodly se na neformální, velké koalici a navíc si ji pojistily nevolenou bruselskou legislativou, ale svět je v pohybu, a tak proti sobě vyprovokovaly přirozený, někdy zmatený odpor. Ve svém ideologickém zanícení multikulturalismu (a otevřené společnosti, otevřených hranic) zapomněly, že první povinností státu je zajistit občanům bezpečí.

U nás naštěstí převládá zdravý rozum a šiboletům politické korektnosti běžný volič nepodléhá. Lidé se však naštvali na politické podnikatele a nyní hrozí, že pro samý strach z podplácení je státní správa paralyzovaná. Korupce je především kulturní a morální problém, nedostatek osobní integrity žádný systém nevyřeší. Jen občané soudí, kde soud selhává a musí být mocní ve svém odsudku, aby na politiky platila presumpce viny. Situaci ale využil politický šíbr (paradoxně také politický podnikatel) a pod heslem „všetci kradnú” a já dám stát do richtiku jako svou firmu omámil voliče a už už to vypadalo, že se stane premiérem. Teprve trestní oznámení zarazilo jeho rozlet, nerozhodní se pro něj nerozhodnou. Místo národních zájmů se stal hlavním tématem voleb demagog, jenž se na vlně antikorupčního odporu pokusil uchvátit stát ve svém zájmu.

Mnoho věcí u nás jistě není v pořádku, ale to už patří k demokracii, ta je z principu hádavá, protože nerozhoduje král, ale kompromis. A když už se to s byrokracií přehnalo a nedá se postavit ani kurník, natož dálnice, volme stranu, která hodlá papírování a nesmyslnou legislativu omezit. Nepochybně jedna z priorit.

Zásadní problém jsou ale i vládní politici ideologicky podřízení EU, neboť nevnímají ohroženou bezpečnost státu. Republika by měla již dnes budovat svou obranu. Jednou bude třeba bránit českou hranici, protože budovatelé nové Evropy tu vnější evropskou uzavřít nehodlají. To znamená volit stranu, která se umí vůči Bruselu a Berlínu vymezit.

A neměli bychom zapomínat na rodinu, základ společnosti, zvláště tu vícedětnou, ta potřebuje morální i finanční podporu. Kdekdo ji má v hubě, ale skutek utek. Máme na vybranou. Levice chce stavět jesle, pravice nabízí daňové zvýhodnění a poloviční pracovní úvazky pro ženy.

Dalo by se pokračovat, ale volič dobře zná neduhy hospodářství i společnosti, ztratil jen důvěru v politickou garnituru. Programy nečte, slibům nevěří a 40 procent se rozhoduje na poslední chvíli. To ale není krize demokracie. Volič tak jako na Západě (s výjimkou stádních Němců) tápe a hledá solidní, zodpovědnou alternativu. Dobře ví, že se nad naší stoletou republikou stahují mračna. Nedokonalá je demokracie, ale nechceme, aby vládl jen jeden. Stačí se v hloubi duše zamyslet nad tím podstatným, co zahrnuje dobro všech. Stačí se zeptat svého vnitřního já, to jistě zamítne pochybená uskupení i prkotiny zelené či pirátské. A neskočit na špek tomu, kdo slibuje hory, doly i modré z nebe. Opravit a vylepšit se dá jen něco.