Kdekdo teď kritizuje pražského primátora, že si chce vzít sedm týdnů dovolené a zkusit vylézt na Mount Everest. Prý si něco takového jako vysoce postavený politik nemůže dovolit, a navíc tím pravděpodobně poruší zákon. Nesmysl! To jen političtí odpůrci Pavla Béma hledají záminku, aby ho mohli kritizovat a případně i nutit k rezignaci.

Je to průhledné a zbytečné. Pravda je taková, že posedlost pražského primátora a místopředsedy nejsilnější politické strany nejvyšší horou světa je veskrze sympatická.

Koncert politické úlisnosti

Kdo sleduje kariéru Pavla Béma, musel si donedávna myslet, že tenhle „odéesácký Napoleon“ pro ni udělá všechno. A vida! Teď ho kritizuje většina médií, cestu do Himálaje mu rozmlouvají i jeho spolustraníci a veřejně ho kritizoval dokonce i jeho „politický kmotr“ Klaus..., a Pavel Bém přesto trvá na tom, že na tu horu vyleze. Je to tak správné.

Dokonce se dá říct, že Bémovo odhodlání zdolat Mount Everest je možná prvním lidsky srozumitelným a hlavně přijatelným činem tohoto politika. Až dosud připomínal robota naprogramovaného na politický úspěch. Anebo spíš kariéristu ochotného udělat pro úspěch cokoliv.

A ještě za sebou při cestě na politický vrchol nechával spousty nepořádku. Svým klientelistickým vládnutím se sociálními demokraty Praze nejenže moc nepomohl, ale zajistil Paroubkovi politickou imunitu po nástupu k moci. Paroubkovi kostlivci zůstali bezpečně zavření v magistrátních skříních a zůstanou tam tak dlouho, dokud některá z těchto dvou stran bude vládnout Praze. Tedy nejspíš navždycky.

Primátor si za to vysloužil kritiku v ODS, jeho pozici to však nezhoršilo. Ba naopak. Zavěšen na silném laně svých pražských „spolupachatelů“ a jištěn navíc karabinou z Hradu vyškrábal se až na pozici stranické dvojky. Jeho lavírování v době politického patu bylo podívanou pro silné žaludky.

Vždy verbálně loajální vůči předsedovi a zároveň ochotný kdykoliv se „obětovat“ a nastoupit na jeho místo, kdyby si předseda náhodou zlámal vaz... to byl přímo koncert politické úlisnosti.

Poctivá publicita, žádný švindl!

Kde se v Pavlovi Bémovi bere ten romantický idealismus vylézt na nejvyšší horu světa? A ještě tím riskovat politický kapitál, který tak pracně a často i nehezky v posledních letech nahromadil?

Je to obdivuhodné, ne že ne. Někteří tvrdí, že Bémova expedice na Mount Everest je součástí jeho osobního marketingu, asi jako když před komunálními volbami oblepil celou Prahu svými plakáty a megabillboardy. Ale to se nedá srovnávat.

Ano, jistěže Pavlu Bémovi vynese jeho horolezecký výkon popularitu. Už dnes se o něm píše v zahraničním tisku a lze si představit publicitu, jakou bude mít, když jeho výstup bude navíc úspěšný. Ale bude to publicita zasloužená, tvrdě odpracovaná a ničím neošvindlovaná. Tedy publicita s parametry, na které v politice opravdu nejsme zvyklí.

Pokusit se vylézt na jakoukoliv osmitisícovku je mimořádný výkon. A také ohromné riziko. Jak před pár měsíci napsal americký časopis pro bohaté lidi Forbes, je naivní si myslet, že se na nejvyšší horu světa dostane každý, kdo je zdravý a zaplatí šedesát tisíc dolarů, jak nabízejí některé specializované agentury. Statistiky citované Forbesem ukazují, že zahyne jeden z deseti horolezců, kteří se o výstup pokusí. A vyhráno nemají ani ti, kteří vrcholu dosáhnou. Do základního tábora se nevrátí jeden z dvaceti.

Hodně záleží na zkušenostech, kondici a horolezeckém umu. Ale tím hlavním faktorem je štěstí. Zmíněné statistiky totiž také ukazují, že mezi oběťmi Everestu jsou stejně zastoupeni jak zkušení horolezci, tak začátečníci.

Je to zkrátka pošetilý, a především riskantní podnik. Podobně bláznivým nápadem je chtít v Praze uspořádat olympiádu. I to je grandiózní plán, který může hodně špatně dopadnout. V případě olympiády však Pavel Bém zatahuje do potenciálního průšvihu víc než milion lidí. Cestou na Everest riskuje jen svou kůži.

Politik v „zóně smrti“

Bémovým kritikům nejvíc vadí dlouhé volno, které si na svou expedici chce vzít. Mnozí tvrdí, že oni by na tak dlouho odjet nemohli. Asi že jsou tak nepostradatelní a důležití. Ve svém pořadu to říkal moderátor Jan Kraus, o „maximálně týdenní dovolené“ ve své politické kariéře mluvil i Václav Klaus. No nevím, možná, že kdyby si zrovna tihle dva nějakou delší pauzičku vzali, tak by jim pak to moderování nebo prezidentování šlo líp.

Přejme Pavlu Bémovi šťastný návrat a tiše mu záviďme, pokud si splní svůj sen. Třeba se vrátí jako lepší politik. V souboji člověka s horou a také v té absolutní důvěře a závislosti, kterou mají lidé na jednom laně, je něco velmi romantického a čistého. Ovšem není vyloučeno, že si to příliš idealizujeme.

Média loni popsala případ britského horolezce, který na Mount Everestu mnoho hodin umíral přímo ve stěně. Odhaduje se, že kolem něj lezlo nahoru či dolů minimálně čtyřicet jiných horolezců. Ale nikdo mu nepomohl.

Ne že by bylo možné jim to vyčítat. V „zóně smrti“ to pro každého mohlo znamenat přímé ohrožení jeho vlastního života.

První pokořitel Everestu Edmund Hillary to však přesto komentoval hořce: „Přístup k dobývání Mount Everestu se stal trochu děsivým. Lidé se jen chtějí dostat nahoru. A čerta jim záleží na těch, kteří by mohli potřebovat pomoc.“

No vida, v něčem je to horolezectví podobné i politice.

LN, 16.3.2007

publicista