Je až neuvěřitelné, kolik zastánců velké koalice se náhle vynořilo. Je podivné, že tato množina se prakticky rekrutuje z lidí, pro které byla ještě před pár lety opoziční smlouva něčím mezi sodomií a horší variantou Vítězného února.

Nejčastěji zmiňovaná varianta vychází z úvahy, že nejdříve splní Topolánek povinnost postavit vládu s lidovci a zelenými a po příslušném parlamentním divadle si s Paroubkem padnou do náruče, společně změní volební systém a budou se snažit vládnout na střídačku na věčné časy a nikdy jinak.

Pomiňme zděšení, které by zavládlo v poslaneckých klubech, kdyby se namísto perspektivy čtyř let tučných vynořila hrozba povinnosti obhajovat svůj mandát na svoje vlastní triko ve většinových volbách, a předpokládejme, že by k úkolu zkrátit volební období přistoupili poslanci radostněji než k omezování imunity. Problémem nebude sněmovna, ale způsob, jakým by potřebná ústavní změna měla projít senátem.

Senátní klub ODS v posledních volbách výrazně zesílil a čítá dnes třicet sedm duší. Velkokoaličně partnerský klub ČSSD přesně o třicet méně. Ani kdyby se rozkrájeli, nedají senátoři obou stran čtyřicet devět hlasů potřebných pro přijetí ústavního zákona. Leda po podzimních volbách.

V podzimních volbách do senátu bude zvoleno dvacet sedm nových senátorů. Deset mandátů dává do banku ODS, sedm KDU-ČSL, jediný mandát riskuje ČSSD a zbylých devět připadá na ostatní senátory, především ze stran rozpadlé Čtyřkoalice. Pokud voličům vydrží jejich bojovná nálada, nebudou litovat svého hlasu z června a pochopí volby senátní jako pokračování parlamentního klání, mohla by poměrně vysoká volební účast a setrvačnost v hlasování nejen posílit ODS, ale i získat nějaký mandát navíc pro ČSSD, to vše na úkor senátorů bez zřetelné politické profilace. Právě před šesti lety se senátní volby staly referendem o opoziční smlouvě a všestranně podporovaná blbá nálada zajistila dočasnou hegemonii pravdy a lásky v horní sněmovně. Opakování výsledku voleb z roku 2004 může nejúspěšnější z experimentů nepolitické politiky definitivně ukončit.

Jaká je situace dnes?

Mirek Topolánek sestaví svoji vládu a bude se o její přízeň ucházet ve sněmovně. Současně poběží souboj nervů o post předsedy sněmovny. Tento post nabyl zvláštní důležitosti právě nyní. V případě, že bude země směřovat k volebnímu reparátu, určuje právě předseda sněmovny osobu, která se pokusí na třetí pokus o nemožné a bude mít tedy timing celé volební kampaně v ruce. Navíc, pokud by se pro pravozelenou koalici podařilo získat první z důležitých postů, získala by nezanedbatelnou psychologickou výhodu. Rozjitřená situace, která motivuje voliče k volební účasti, by byla výraznou součástí volební kampaně a volby by se staly tentokráte referendem o podpoře jedné ze dvou soupeřících stran. Tady by především ODS a KDU-ČSL mohly spoléhat na svoje voliče, kteří jsou přece jen ochotni chodit k volbám častěji než voliči socialistů.

Pokud oba dnes zformované bloky udrží svoji jednotu i nesmiřitelnost, bude země klopýtat k předčasným volbám, někde mezi termínem voleb senátních, bude-li vůle volby spojit, a prvními měsíci roku 2007, pokud budou uvážlivě vyčerpány všechny ústavní podmínky.

Pokud by si Paroubek s Topolánkem někdy v srpnu padli do náruče jak Brežněv s Arafatem, následovala by deziluze především těch voličů, kteří současně s ODS hlasovali pro změnu a proti pokračování způsobu, kterým tady osm let ČSSD otevřeně šafařila. Volební výsledek senátních voleb by tuto druhou vlnu blbé nálady odrazil, podporovaný šťavnatou kritikou zrady na voličích – právě od těch, kteří dneska velkou koalici podporují. Osobně si myslím, že by ovšem v senátu výrazně přibylo senátorů rudých, než zamilovaných do Pravdy. Zda by nárůst počtu senátorů ČSSD pokryl úbytek senátorů ODS a k tomu přinesl dalších pět mandátů nutných k prosazení dohodnutých ústavních změn, lze s úspěchem pochybovat. Jediný legitimní důvod velké koalice by tak byl zmařen.

Krátce řečeno, laškování s velkou koalicí je dobré leda k tomu, aby znejistilo menší koaliční partnery – ať jde o členy Topolánkovy vlády nebo o Paroubkovy komunisty - a také voliče před podzimními volbami. Velká koalice, když odhlédnu od zajištěni klidu na práci pro dvě stovky poslanců pěti stran, by přinesla výhodu jedinému hráči – Jiřímu Paroubkovi, který by tak uhrál maximum dneska možného. Pro ODS by to bylo jednaosmdesát misek dobře omaštěné čočovice.