Dalo se čekat, že přirozeným společným jmenovatelem politických špiček hledajících pro prezidentské klání Klausova vyzyvatele se stane kandidát bez politických nebo státnických zkušeností, dobře známého pevného názoru a zázemí. Volba padla na šéfa Akademie věd ČR. Proč ne ale na rektora Karlovy univerzity, ředitele Národního divadla či předsedu obce mykologů? Na druhou stranu, jak asi musí být Václavu Pačesovi, když tuší, že byl osloven coby momentální symbol renomované instituce, a ne coby jedinec uzpůsobený pro zvládání funkce hlavy státu neskonale lépe než Václav Klaus?

Snad ve všech disciplínách, v nichž by se měl s Klausem utkat, je Pačes outsiderem. Přesto se nelze divit, že do této slepé uličky lídři ČSSD, KDU a SZ zamíříli. Je pohodlná, nefouká v ní, neskrývá nebezpečí, že by příští prezident partajním elitám šlapal na paty. Prvním náznakem je Pačesovo lavírování okolo amerického radaru: za „vážný problém“ jej uzná jen tehdy, pokud by bylo proti NATO. Což se může stát leda tak na svatého Dyndy…

„Nepolitický“ prezident libovolného jména by ale mohl být také povedeným překvapením. Bez ohledu na sliby, které si se stranami vymění před volbou, může posléze svým vyjadřováním i (ne)ústavním konáním sklouznout tam i onde, doprava i doleva. Sázka na králíka z klobouku nakonec může být pěknou blamáží – pouze dnes nevíme, zda spíše pro Paroubka, Čunka nebo Bursíka.

Na Pražský hrad patří profesionál formou a reformátor vnitřním ustrojením. Člověk, který napraví dojem, že prezidentská kancelář je PR či lobbingovou agenturou pro hlásání jednostranných zideologizovaných postojů, mnohdy nestydatých bludů. Zároveň osoba, jež dovede komunikovat s tuzemským politickým prostředím, někdy je ponoukat, jindy brzdit. Zkrátka pokračovatel humanistického politika Václava Havla.

Mezi potenciálními uchazeči, jichž si předsedové sociálních demokratů, křesťanských demokratů a zelených všimli, jsou dva muži – s dávnou komunistickou a pozdější disidentskou minulostí - splňující daná kritéria. Jedním je Petr Pithart, který však při obtížné volitelnosti komunisty a částí soc.dem. může vedení KDU-ČSL posloužit jen jako zástěrka pro následnou podporu Václavu Klausovi (například ve druhém kole volby, do něhož by Pithart nepostoupil). Dalším pak Jiří Dienstbier, mající odvahu i jasnou představu výkonu mandátu, leč provokující schopností vyčnívat, strhávat na sebe pozornost.

Politika je sice povolání ve vážnosti občany řazené na úroveň uklízečky, to ale ještě neznamená, že by vrcholný úřad státu měl řídit náhodně kolemjdoucí amatér, byť v jiném oboru je šampiónem. Nic na tom nemění, že by se podobné aranžmá mohlo některým politikům hodit. Těm, pro něž ideální prezident je takový, jenž hraje v dresu té „správné“ barvy. A když už ne, tak aspoň jenž nemá za koho kopat, v ničem nepřekáží a do ničeho se neplete. Kvalifikace věru pochybná.

Právo 15.9.2007