Rok 2019 nebude lehký. Dokáže rozvrácená česká společnost čelit krizi západní civilizace?

Končí rok osudových osmiček, které ale od prvního ledna nahradí osudová devítka neboli třicáté výročí pádu socialismu. A nejspíše se z něj stane žhavé politické téma.

Parlamentní volby na podzim 2017 i vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách počátkem letošního roku vytvořily mocenskou konstelaci, kterou jedna část společnosti považuje za agónii polistopadové demokracie, část druhá si ji však pochvaluje. Vláda každopádně může těžit z hospodářského růstu, který je ale způsoben převážně faktory, na něž nemá bezprostřední vliv. Tedy vývojem globální ekonomiky i předchozími dekádami vtahování českých firem na světové trhy, jakkoliv často v podobě montážních linek či subdodavatelů pro větší nadnárodní koncerny. Pracovní trh trpí nedostatkem zaměstnanců, zvyšují se platy, vláda plnými hrstmi rozdává z měšce příjmů státního rozpočtu.

Kdo těží z prosperity?

Hodokvas asi brzo skončí, nicméně tvoří jednu z příčin dosavadní imunity Andreje Babiše vůči dopadům kritiky médií i politické opozice, včetně kauzy údajného únosu jeho syna na Krym podivným panem Protopopovem. Hnutí ANO si v průzkumech udržuje podporu kolem třiceti procent – i díky schopnosti „nasávat“ nové voliče od ČSSD, KSČM a SPD. A jak signalizovaly průzkumy ze sklonku roku, prováděné souběžně s kauzou „syn na Krymu“ nebo krátce po ní, ANO má docela pevné voličské jádro, znechucené neustálými útoky na premiéra, které pak skoro automaticky, ať už mají jakoukoliv věcnou podstatu, považuje v souladu s Babišovou obranou za „kampaň a účelovku“.

Elektorát ANO tvoří převážně lidé starší, z menších měst a venkova, s nižším formálním vzděláním. Tedy ti, kteří často z hospodářského boomu profitují méně než mladší a kvalifikovanější pracovní síla, a stát tudíž daleko intenzivněji vnímají jako zabezpečovatele a ochránce – před nezaměstnaností i migranty. Ostatně, hospodářský růst určitě není rozprostřen rovnoměrně a mnoho lidí dávno uvízlo v půjčkových či rovnou exekučních pastech. Není divu, že se mezi nimi nachází hodně voličů Miloše Zemana i zastánců tvrzení: Pro lidi jako já na režimu nezáleží.

První republika dostala k dispozici pouze dvacet let – tři dekády po říjnu 1918 jsme tu měli už nedlouho po druhé světové válce a krátce po komunistickém převratu. Masarykovo Československo každopádně zahubila geopolitika, posilování nedemokratických režimů, jemuž nedokázala sama čelit. Nyní k nám ale geopolitické posuny opět doléhají, ba dokonce začínají Českou republikou docela cloumat.

Koneckonců, sametová revoluce byla jen ozvěnou procesu, který Vladimir Putin nazval největší geopolitickou katastrofou dvacátého století. Trosky Sovětského svazu pak ještě dlouho rozkrádali různí oligarchové a Čína tehdy zaplavovala světové trhy nikoliv mobilními telefony a elektronikou, ale levným textilem. Na globálním velmocenském trůnu pevně a osaměle seděly demokratické Spojené státy. Evropa se sjednocovala a naši civilizační příslušnost k Západu v 90. letech zpochybňovali snad jen kovaní starokomunisté. Migrace byla v zásadě pod kontrolou, klimatická změna se považovala za scénář z béčkového sci-fi filmu. Nyní se evropská integrace, a nejen kvůli brexitu, ocitla na rozcestí, z Číny i Ruska jsou sebevědomé mocnosti, frustrovaní Američané si čím dál tím více hledí jen vlastních zájmů.

Česko jako snadná kořist

Česká republika se postupně stala jedním z kolbišť zápasu o nové rozložení sil, což je patrné na šíření ruského a čínského vlivu, které si našly svého reprezentanta zejména v prezidentu Zemanovi. Premiér Babiš sice zatím manévruje a lavíruje, je ale na Zemanovi a jeho spojencích závislý, neboť většina politického spektra ho coby trestně stíhanou osobu nehodlá v roli premiéra akceptovat. Kauzy jako novičok, Nikulin i poslední případ Huawei či s tím související Zemanova soustavná veřejná kritika domácích tajných služeb však naznačují hrozivou věc: souboj velmocí (geopolitická přetahovaná) pomalu otřásá samotnými základy státu.

Namísto toho, aby byl pro nadcházející bouřlivou dobu historických zvratů co nejvíce vyztužen, stává se snadnou kořistí různých ekonomických či spíše mocensko-ekonomických zájmů. A společnost dělí hluboké příkopy, záměrně spoluvyhloubené částí tzv. politických elit, prezidentem republiky především.

Západní civilizace, vítěz studené války, se ocitla v nejhlubší krizi po roce 1989. Tím spíš to budou mít zastánci západních hodnot v příštím roce těžké, poněvadž co vidí volič Tomia Okamury nebo Miloše Zemana, když mu spoluobčan z pražské kavárny výchovně ukáže západním směrem? Vítačku Angelu, divoký kmen žlutých vest pod Eiffelovkou, od Bruselu odloupnutou Velkou Británii a za velkou louží kovboje Trumpa. Na druhou stranu: co tě nezabije, to tě posílí. V této poučce asi spočívá 99 procent naděje pro příští devítkový rok.

Autor je politolog

LN, 31.12.2018