Tak nás Pavel Bém zase promyšleně napíná. Má to ve zvyku, kdykoli se o něm přestává mluvit. Jednou je to “útěk” do Himalájí, jindy za oceán a dnes opět úprk, ale neznámo kam. Je přece celebrita, co si musí odpočinout od popularity. Má zkrátka dovolenou “na pročistění hlavy” a je to pouze jeho soukromá věc.

Že je však osoba, zásluhou financí svých zaměstnavatelů daňových poplatníků veřejně velmi činná, na to jaksi zapomíná.

Jakmile se člověk narodí s Napoleonským komplexem, neprahne po ničem tak silně, jako je zviditelnění své osoby. Z toho pro něj plyne i patologické úsilí být za každou cenu úspěšný a nejúspěšnější, slavný, přímo nesmrtelný hrdina…

Napoleon Bonaparte to vzal přes války, jízdu na koni, dámské ložnice a dirigování svých vojsk, které z velitelského stanoviště z bezpečí vedl a oni za něho poslušně umírali.

Faktem je, že byl mistr nad mistry ve vojenské strategii. Inu, jeho nouze z malé postavy ho naučila housti, tedy vládnout a bojovat, ovšem pouze v zastoupení…

Pavel Bém je obdobný případ. Fyzicky nijak oslnivá postava, jen buldočí vůle nebýt jedním z řady. Proto se se svým vytříbeně submisivním instinktem dokázal vřadit mezi osobnosti, u nichž tušil jejich dar moci a značné vlivy.

Praha a ODS byly oni giganti, od nichž se měla odvíjet jeho sláva, co se nebes, nebo alespoň sedmi nejvyšších vrcholů sedmi světadílů dotýká. Kurzy z rétoriky zvládl hravě, k tomu si přidal virtuální charisma, dotrénoval křečovitý, nicméně široky a hlasitý tymolínový smích č. 7 a bylo to.

Vystudoval obor psychiatrie za Miloušovy totality na Fakultě všeobecného lékařství UK v roce 1987. Pak využil sametové revoluce a šupky hupky do USA, kde exceloval v angličtině a absolvoval dvouletý kurz protidrogové politiky na Univerzitě J. Hopkinse v Baltimoru.

Doma se poté dal na obor „prevence a léčení návykových nemocí“ a pracoval v psychiatrické léčebně Všeobecné nemocnice, na protialkoholním oddělení, později vedl Středisko drogových závislostí a Kontaktní centrum pro drogově závislé v Praze.

Na počátku devadesátých se seznámil s Václavem Klausem, vstoupil k němu do ODS a už to běželo, jak mělo. Pak bylo třeba opět zaujmout svět, narcisům je této vlasnosti zapotřebí, jako narkomanům droga při absťáku. V narkotikách se přece pan doktor psychiatrie vyznal.

Napřed byl zvolen starostou Prahy 6, s pomocí opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD se následně stal primátorem Prahy, a pak ještě jednou.

Mezitím se v průběhu své druhé primátorské kadence vyšplhal až na Everest a když i tato světská sláva, polní tráva pominula a ODS vzápětí projela krajské i senátní volby 13:0, tak se rozhodl zkusit si to v přímém souboji s premiérem o post předsedy strany, aby si poopravil image.

Neměl co ztratit, pokud mu šlo pouze o reklamu a svoji prezentaci na veřejnosti, zejména v televizi. O kom se nemluví a nepíše, je přece jakoby byl mrtev…

Dokázal si z lidí dělat blázny a oni mu to žrali. Někdy sice s chvilkovým zaváháním. Jindy i s navijákem. Třeba když podepsal souhlas s pověstnou “chobotnicí” architekta Kaplického na Letné, pak ale jeho vzor a opatrovník prezident Václav Klaus prohlásil, že pokud bude ona knihovna postavena, osobně se na protest k ní přikuje řetězy.

A to byl signál pro poslušného žáčka pana profesora, aby striktně odvolal, co kdysi odvolal. Povedlo se. Opět nebyl jedním z řady. Navíc post primátora už něco bylo. Maminka, jeho žena i dva synové z něho měli radost; sportoval, nekouřil, choval se způsobně a byl relativně slavný…

Kontakty, známosti, peníze, moc peněz a značné vlivy. Kdo by něco odmítl pražskému bossovi number one, zvláště když byl sportovcem tělem i duší a uměl ledasco zařídit.

Brácha na mě, já na bráchu. Jen když bude mít jeho dobrodružná povaha zdolaných sedm nejvyšších hor sedmi světadílů a stane se i nositelem prestižního titulu “7 Summits.”

V další své kariérní proluce popularity přišel s geniálním nápadem, jak se odvděčit svým donátorům a vytvořil přípravný výbor pro Prahu olympijskou. A milionky se do výborové kasičky začaly sypat.

Nechal se slyšet, že Olympiáda v Praze je naplněním jeho životního snu. Někdo zapochyboval, jestli jde skutečně o naplnění snu, nebo spíš jeho konta. Ale znáte to, lidská závist…

Náklady na předběžnou etapu, tedy na tzv. proces kandidatury, kdy se ještě nic nestaví a nebuduje, jen se uchází, aniž by bylo jisté, zda se ono ucházení setká s kladným výsledkem, jsou totiž šacovány na 428 miliónů korun, z toho má jít cca 260 miliónů na “marketingovou komunikaci”…

Společnost Pražská olympijská byla založená městem Praha a Českým olympijským výborem a jako nezisková a obecně prospěšná společnost si nechala rozpočet celé megaakce vypracovat auditorskou společností PriceWaterhouseCoopers.

Vlastně to sypání penízků tím pouze pokračovalo, když šlo o sporný prodej luxusního hotelu Praha firmě Falkon Capital, který začal za Bémova starostování na Praze 6. Zakladatelem a spoluvlastníkem firmy je gruzínský občan Paata Mamaladze, jenž byl podle tajných služeb spojen s lidmi kolem gruzínské mafie.

Falkon Capital hotel od “pražské šestky” získal, přestože v soutěži skončil na druhém místě a nabídl o 200 milionů korun méně, než se očekávalo. Vzpomínám, když jsem byl v rozestavěném hotelu Praha za přísných “bezpečnostních” podmínek, jelikož šlo o prestižní stavbu ÚV KSČ, že už tenkrát to byla impozantní dílo…

A dobře jim tak; okradli jsme tím vlastně komunisty, ty jedny dacany…

A když se Pavel Bém posléze ztrapnil na kongresu ODS svým umně ze čtecího zařízení čteným projevem o tom, jak je naprosto nejlepší na světě, musel si nějak svůj další mindrák kompenzovat a znovu zaměstnat média. Opět vše tajuplně, aby podráždil i některé své spolustraníky, kteří mu nedali své hlasy.

A teď je někde na dovolené a sleduje, jak se sdělováky i politici předhánějí ve svých spekulacích, kde, za co, s kým a proč tráví svoji dovolenou. Možná je cílem Antarktida, kde by prý chtěl zdolat její nejvyšší horu Mount Vinson (4897 m).

Možná ale tráví dovolenou na horách v Česku či v Evropě, třeba ve švýcarském Winterthuru na lyžích…

Co vábí politiky, aby získali co nejvyšší prestižní post? Asi se dá na tuto otázku odpovědět pomocí klišé, které užívají horolezci, když se jich někdo zeptá, proč lezou na vrcholy hor. Jejich odpověď je jasná a výmluvná: Protože existují…!

Napoleon jako starý závistivec s mindráky chtěl prý pomluvit své tajné vzory Alexandra Makedonského a Caesara, jimž záviděl jejich vojenské výpravy a strategii jejich bitev.

Proto údajně vyslovil mnohokrát opakovanou větu, nevím proč v latině, která by však jemu a Bémovi sedla jako ulitá. Jsem rád, že ji tentokrát můžu použít konečně adresně:

“Ut pueris placeas et declamatio fias…”

“Jen aby se zalíbili chlapcům a stali se tématem řečnických cvičení…!”

Bretislav-Olser.enface.cz