Žádná politická strana by neměla pěstovat „kontakty na soudech“, ani ty fiktivní

Ukazuje se, že respekt ČSSD k výroku soudní moci není pro ni tak samozřejmý, jak nás léta ujišťovala. Nechci levně plýtvat ironií, ten příběh se doporučuje sám.

Zdánlivě se vyčerpal, všichni už všechno řekli. Druhá strana na zaplacení trvá. Externí právníci, dokonce i mluvčí soudu podotkli, že pravomocný a vykonatelný rozsudek je povinen žalovaný splnit. Alternativou je exekuce přinášející další nemalé náklady. To by nikoho nemělo překvapit.

Sociální demokracie představila své pojetí péče řádného hospodáře a obavu, že „Altner“ (pane Štěchu, nelze říci třeba pan Altner?) „s těmi penězi uteče a už je nikdy neuvidíme“. Logika poněkud pavlačová, ale rozumíme tomu, že. Až na to, že jde o peníze pana Altnera a může s nimi utíkat, jak ho napadne. Pak se spolehla na PR fintu a z útěku před odpovědností chtěla ještě získat sympatie. Začala tedy jevit starost o peníze těch druhých. O peníze věřitelů pana Altnera, kterým chce zaplatit namísto dotyčného. K svému vlastnímu věřiteli tolik ohledů neprojevuje, je to ostatně jen „nějaký Altner“, že. Není to než obstrukce, na kterou má právo každý, kdo se nebojí o pověst. Ale nic než obstrukce to není, spojení s těmito metavěřiteli, aktivizace jejich exekucí a přikázání pohledávky stojí nějaký čas. A o ten tomuto dlužníkovi jde.

Protože nakonec se rozhodla nezaplatit vůbec. A vyčkat výsledku svého dovolání, jež však na vykonatelnosti rozsudku nic nemění. Ohlásila, že požádá Nejvyšší soud o odklad vykonatelnosti rozsudku, a předpokládá, že nakonec uspěje.

To je riskantní rozhodnutí. Dovolací řízení trvá spíš roky než měsíce, exekuce je rychlá a exekuční náklady enormní. Neriskují odpovědní příliš? Nebo vědí něco, co ostatní ne?

Tomuto vysvětlení se zdráhám uvěřit. A přesto ho naznačil expředseda této strany, pan Paroubek. Druhého dubna tohoto roku na dotaz MfD, zda mohla ČSSD „odvrátit hrozící průšvih“, odpověděl: „Vždycky je dobré si najmout ty nejlepší advokáty, což já jsem udělal. Ale co bylo po roce 2010, kdy já jsem odešel, nevím. Pokud vím, moji právníci už se v celé záležitosti neangažují. Nevím, proč odešli, ale mohu to považovat za chybu. Protože tady nejde jenom o paragrafy, ale také o kontakty na soudech a podobně.“ Ta poslední věta je ta pointa.

Tak o to jde, „o kontakty na soudech a podobně“. A říká to představitel současné nejsilnější vládní strany, jakkoli bývalý. Má to být vzkaz exekutivy nezávislé soudní moci? Nebo naivní doznání politického šíbra o tom, jak si sociální demokracie umí poradit s nezávislostí soudního rozhodování? Neměli by zpozornět všichni, kdo se soudili ať už s ČSSD, nebo se státem, když tato vládní strana najímala právníky?

A neměl by pan Paroubek navštívit státní zastupitelství a vysvětlit, že oněmi „kontakty na soudech a podobně“ neměl na mysli „zasahování do nezávislosti soudu“, k dohledání pod §235 trestního zákona?

Příběh dluhu ČSSD tedy nekončí. Dopíše jej dovolací soud.

Příběh obecného úpadku respektu politické moci k pravidlům, která ji omezují, ale nabírá obrátky. Do té míry, že pan Paroubek ani neví, že to, co říká, nesmí – ani říkat. Mimochodem, prezident Zeman včera označil rozsudek nezávislého soudu ve své věci za „amatérismus“. Tento příběh za nás žádný soud nevyřeší.

Autor je advokát a bývalý vicepremiér

LN, 20.4.2016