POLEMIKA: O demagogii
Přitom Bursík to má těžké. Byl v OF, OH, SD-LSNS, KDU-ČSL, dnes SZ. Je to tedy v pořadí pátý politický štafl (ne čvrtý, jak skromně píše Pehe). Pehe zdůvodňuje Bursíkův (a obdobně Pithartův – není tajemstvím, že právě Petr Pithart je v kruzích za Bursíkem stále uvažovaným pretendentem na příští presidentování) politický turismus tím, že ne člen, ale strany se měnily. Jinými slovy, že Bursík (item Pithart) své názory zas tak zásadně neproměnili – snad s výjimkou Pitharta, který odložil bolševické přesvědčení, až dokulminoval k deklarovanému křesťanství.
Pro Peheho politické převlékání kabátů u Bursíka a Pitharta není problém. Problémem pro Peheho jsou ti, kdo Bursíkovi (resp. Pithartovi) jejich účelové partajní převlékačství stále umanutě připomínají. Ale ještě větším problémem pro Peheho jsou zjevně jiní političtí turisté, např. V. Tlustý, T. Teplík či P. Kott, což stojí za zastavení.
Tlustého přeskok od normalizačních komunistů k ODS byl zjevně konjunkturální, stejně jako konjunkturální byl už sám jeho vstup do KSČ na sklonku totality. Tlustý si prostě připravoval kariéru za tamtoho a stejně tak za tohoto režimu. Takových lidí mezi námi chodí mnoho a nesvědčí to příliš o jejich názorové konzistenci a lidské pevnosti. U takových se lze nadít, jak se kdysi říkalo, že až přijdou Číňani, nechají si narůst copánek.
Téměř identický je případ poslance Tomáše Teplíka. Ten se jednou v životě zachoval zásadově a navzdory stranickému usnesení (tehdy byl členem ČSSD) podpořil rozpočet vlády, kterou vedla ODS. Miloš Zeman jej tehdy z ČSSD vypoklonkoval. Teplík se záhy usadil v protilehlé ODS, aniž by hnul svojí ideovou brvou, zjevně žádné takové nemaje. Pro Teplíka to byla (jediná) šance, jak setrvat v teplé židli Poslanecké sněmovny. Tedy věc opět ryze kariérní.
Docela jiná je kauza Petra Kotta. Ten své problémy s alkoholem nezvládl do té míry, že se nezúčastňoval často zásadních hlasování ve Sněmovně a dělal tím své tehdejší straně (ODS) značné potíže. ODS se však zachovala tím nejhloupějším způsobem: Kotta vyhodila, čímž jej – úplně zbytečně – nahnala do stáda protilehlé US – vládně koaliční strany, která hlasuje v podstatných věcech zcela opačně než ODS. Kott hlasuje se svým klubem US, jak jinak. Kdyby zůstal v ODS, hlasoval by s ODS. Jednoduchá matematika. Nebýt nepromyšleného Kottova padáku z ODS, leccos by možná v té naší „kottokracii“ dnes vypadalo jinak. Ale nechme sci-fi a vraťme se k Pehemu a jeho argumentům.
Pehe říká, že Bursík (resp. Pithart) je charakterní muž a svých zásadních postojů se drží ve všech stranách, kde působí. Zároveň však reklamuje pro své chráněnce právo na změny názoru. Argumentuje přitom dokonce tím, že „pro někoho mohou být lidé, kteří mají od puberty až do pokročilého stáří stejné názory, nejenom dosti nudní, ale i podezřelí.“ To je zajímavá teze. Podle ní je tedy podezřelý filosof Jan Patočka, literární kritik Václav Černý, katolický básník Zdeněk Rotrekl, výtvarník Jiří Kolář a mnozí další, o jejichž ideové a duchovní integritě snad nepochybuje ani Pehe?
Ba ne, je to jednodušší, než se nám Pehe snaží nastínit. Bursík (item Pithart) prostě cestuje napříč stranami podle toho, kde se mu právě otevírá náruč a kde mu kyne eventuální budoucí pšenka v podobě trafiky, funkce, pozice u moci. Trvanlivost Bursíka i Pitharta v jejich neochvějném úsilí urvat kus moci je tak fascinující, že nějaký ten kotrmelec (od katolíků k Petru Uhlovi) přece nemůže být na závadu, že?
Pehe prostě uplatnil, jako obvykle, dvojí metr. Ti, kdo jsou mu milí, požívají automatické ochrany. Ti drzí jsou zavrženi. Za komunismu se tomu říkalo třídní boj.
3.5.2006
(Psáno pro server Česká média)
