Lukáš Petřík ve svém komentáři pro Neviditelného psa (zde) uvádí, že předsedou ODS by měl být zvolen člověk, který je proti Lisabonské smlouvě. Z jeho analýzy vyplývá, že takovými kandidáty jsou Pavel Bém, Miroslava Němcová a Jaroslav Kubera. Jelikož dosud největší šance na zvolení má primátor Bém, podporuje na předsedu jeho. S takovým hodnocením nemohu souhlasit.

Za prvé, otázku předsednictví ODS nelze redukovat na jednu otázku, byť jakkoliv důležitou. Lisabonská smlouva jistě znamená ztrátu suverenity v řadě politik, ale činit z ní démona, který bude ovlivňovat dění v každé parlamentní straně, je příliš partikulární pohled. Předseda Topolánek na druhou stranu prosazuje radar, který stejně tak mohu považovat (a považuji) za větší prioritu než nepodepsání Lisabonu, a měl by tedy být podle této optiky lepší volbou. Tak ale otázka neleží.

Za mnohem zhoubnější považuji ono zúžení volby na jednu otázku. Předseda ODS bude volen minimálně na jeden, pravděpodobněji však na dva roky, a pokud bude otázka Lisabonu vyřešena v horizontu tří, čtyř měsíců, co pak bude předseda nabízet? Modré kořeny z pohledu Pavla Béma jsou zatím pouze bezobsažnou frází a slíbit voličům populisticky to, co dnes pravděpodobně rezonuje s jejich názory, znamená vydat se na cestu nestability "úspěšně" dnes provozovanou lidovci.

Předseda ODS by měl být zvolen na základě širokého spektra názorů od fungování strany, volební strategie až ke stylu vládnutí. Stejně tak je otázkou, co členskou základnu ODS zajímá nejvíce, jestli je to přijetí/nepřijetí Lisabonu a zahraniční politika obecně nebo třeba další komunikace zdravotnických reforem a snížení byrokracie. Další věcí je názor elektorátu ODS, který jak známo je výrazně proevropský.

Prostě redukovat volbu předsedy ODS na jednu otázku není správný přístup a vede nás pouze na scestí stranického populismu a slibování všeho všem.

výkonný redaktor CEVRO Revue