První příspěvek jsem do Neviditelného psa odeslal ještě vytáčeným připojením 28. prosince 1998 a pak do rubriky „Mrožoviny“ napsal v následujících pěti letech na 480 článků, než jsem se po patnáctileté přestávce vrátil.

Abych mohl reagovat na již uveřejněné příspěvky a na komentáře čtenářů, zařazoval jsem tenkrát LISTÁRNU, a myslím si, že není od věci se k této praktice tu a tam vrátit, podívat se na uveřejněný texty z jiného úhlu a uznat případné chyby.

V této listárně bych se chtěl vrátit ke třem článkům z nedávné, nečekaně bouřlivé a válečné doby. A začal bych hned tím posledním Otázka slepého a hluchého blbému z úterka 14. března. Musím se omluvit čtenářům, že jsem „freudovsky“ přehlédl, že v záhlaví rozhovoru s ředitelem Polského institutu v Praze Maciejem Ruczajem stojí jméno Petr Kamberský. Proč „freudovsky“? Protože mi dikce otázek, hlavně ona zprofanovaná a falešná otázka na srovnání imigrantské vlny z let 2015–2017 s dnešní utečeneckou krizí, neseděla se stylem tohoto novináře, jehož „Chlívek“ nejen rád čtu, ale jehož jsem se v článku Ubohost, kam se podíváš II zastal, když dostal na 220 obscénních tweetů za to, že o Markétě Pekarové Adamové pravdivě uvedl, že „šéfka partaje, která by se sama podle všech průzkumů nedostala do Poslanecké sněmovny, bude tomuto sněmu nejspíše předsedat“. Petr Kamberský je nyní šéfkomentátorem Lidových novin, takže se nemohu zbavit podezření, že onen rozhovor v LN ze soboty 12. března pouze podepsal z titulu své funkce, protože on by se určitě ptal inteligentněji. Nicméně to byla chyba, že jsem autora rozhovoru přehlédl, za což se ještě jednou omlouvám jak čtenářům, tak LN.

Dalším článkem, k němuž se chci vrátit, je Elektromobilita není jen technologická změna,a vlastně i k příspěvku z minulého roku Falešný pokrok elektromobility. Byl jsem totiž o minulém víkendu v Brně na Fénixconu, což je setkání fanoušků sci-fi, a potkal se tam po letech s dlouholetým kamarádem, spolumajitelem informačně technologické firmy, který si pořídil elektromobil Tesla. Samozřejmě mě zajímalo, jak je spokojen, co si o elektromobilitě jako uživatel myslí.

Uvedl, že je spokojen náramně, hlavně jízdním komfortem – naprosto tichým chodem a nebývalou akcelerací. Má model s „prodluženou“ trakční baterií a auto nabíjí převážně doma „ze zásuvky“, rychlým „superchargerům“ s nabíjecími proudy v řádu stovek ampérů se vyhýbá, což je s ohledem na životnost baterie více než rozumné. Také mi tvrdil, že „přídavná“ spotřeba (topení, stěrače světla atd.) není prakticky na trakční baterii znát. Vyzdvihl též skutečnost, že palubní elektronika Tesly je o několik levelů výš než elektronika běžných automobilů se spalovacím motorem. Velké automobilové koncerny totiž do vývoje elektroniky investovaly miliardy a nemají chuť znovu platit za modernizaci její architektury.

Nemá ani problém s dobíjením při delší cestě. Avšak souhlasil, že v tomto případě těží z toho, že v Česku je mizivé množství elektromobilů, a pokud jich přibude, nebude dobíjení vůbec pohodlné. A stejně tak souhlasil s názorem, že automobilový trh je pokřiven dotacemi a restrikcemi vůči automobilům se spalovacími motory. A stejně tak jsme se shodli, že „zelená“ politika vlastně prokazuje elektromobilům medvědí službu, že proponovaným zákazem spalovacích motorů způsobuje proti elektromobilům averzi. Oba máme shodný názor, že elektroautomobily by měly soupeřit s klasickými auty pouze na poli jízdního komfortu, užitné hodnoty a láce, a to jako rovný s rovným. Ať se ukáže, co je pro řidiče výhodnější. Bohužel „zelená“ ideologie toto zápolení zkresluje a nečiní elektromobilní pokrok důvěryhodný. Netržním prosazováním se elektromobilita stala ideologickým nástrojem a má s technologickým pokrokem pramálo společného.

Zeptal jsem se také na dotaci. Můj kamarád odpověděl, že je zásadně proti dotacím, ale připadal by si jako blbec, kdyby o těch 400 000 Kč nepožádal. Jenže si naběhl. Teslu má totiž zapsanou jako užitkový vůz, ale z auta nejdou vymontovat zadní sedadla, což prý je rozhodujícím kritériem. Když žádal o přepsání, padl do byrokratické mašinérie, na níž se podepsalo ještě přeložení ze zákaznického centra ve Vídni, kde auto koupil, do nově zřízeného centra v Česku. Podle svých slov strávil 100 hodin kancelářské práce vyplňováním desítek formulářů a žádostí o žádostech, aniž by se ke dotaci dopracoval.

A do třetice se vracím k tomu nejzávažnějšímu. Koncem února jsem na NP publikoval článekZde je Rhodos, Petře Fialo, v němž jsem použil ono staré latinské pořekadlo, abych srovnal předvolební rétoriku předsedy ODS Petra Fialy se skutečnými prvními kroky jeho pětikoaliční vlády. Nevyznělo to příliš lichotivě, ačkoli pětikoalice převážně ústy premiéra Fialy hovořila o novém, morálnějším stylu politiky, v praxi si okamžitě nazula Babišovy boty.

Článkem jsem chtěl říci, že kde má Petr Fiala prokazovat svoje morální a státnické kvality, nejsou předvolební mítinky, ale sněmovna a vládní praxe – to je ten pravý Rhodos. Jenže před třemi týdny vyvstal před premiérem Fialou naprosto neočekávaně jiný Rhodos, který před něho postavil Putin vpádem na Ukrajinu.

A zde se musím přiznat, že jsem Petra Fialu podcenil. Okamžitě odhodil vnitrostranické rozmíšky a svými skoky u tohoto Rhodu učinil z Česka prvního a nejdůslednějšího pomocníka ukrajinského boje proti ruskému agresoru. Musím tedy konstatovat, že v tomto případě skáče Petr Fiala skvěle, jeho vláda se zatím dobře vyrovnává s uprchlickou humanitární krizí, a jeho poslední salto, mám na mysli úterní návštěvu obléhaného Kyjeva spolu s polským a slovinským premiérem, bylo přímo excelentní, s vrutem navíc.

Tím vrutem navíc je šach, který Petr Fiala, údajně původce celého plánu, tou cestou dal váhajícím leaderům EU, především jen planě řečnícímu francouzskému prezidentu Macronovi a opatrnému, veřejného mínění se bojícímu německému premiérovi Scholzovi. Pokud se chtějí z tohoto šachu vymanit, budou se muset – volky nevolky – za akci tří unijních premiérů z bývalých sovětských satelitů postavit plnou váhou EU.

Co ale postrádám a co mohlo z cesty těch tří premiérů udělat opravdu dějinnou událost, by bylo zveřejnění memoranda, kdy by pětice zúčastněných politiků shrnula a proklamovala společné cíle, čemu svět vzdoruje, co bylo cílem návštěvy a proč je nezbytné podporovat Ukrajinu. Ono to sice z úst jednotlivých aktérů zaznělo (a bude zaznívat), ale nemůže to nahradit všemi účastníky podepsané prohlášení, adresované světové veřejnosti, jakým byla například Atlantická charta, v níž Churchill a Roosevelt proklamovali 14. srpna 1941 své válečné cíle, přestože USA nebyly s Hitlerem ve válce. Škoda, že k tomu nedošlo.

Ale i tak to, co učinil Petr Fiala a oba další premiéři, není nejen to nejsilnější gesto podpory, jež se mohlo bojující Ukrajině dostat, ale též křižovatka pro Evropskou unii. Teď dojde na lámání chleba, teď budou muset Němci, Francouzi, Nizozemci, Italové, Španělé a Portugalci (a také Rakušané, kteří ani nedutají), ukázat, na které straně vlastně stojí – jestli jim ony evropské hodnoty premiér Fiala s polským a slovinským kolegou „z huby do rukou vraziti ráčil“.