Návrh Michaely Šojdrové, europoslankyně za KDU-ČSL, přijmout pět desítek sirot z Blízkého východu, které jsou kdesi v Řecku, je všechno jiné, než co je nám předkládáno. Paní Šojdrová je známá eurofilka, je na bruselské politice závislá a celou svojí kariérou v EP přesvědčuje o tom, že by za myšlenku srovnání evropských zemí do bruselské latě dala vše.

Jsou jen dvě možnosti: buď je to opravdu žena tak oddaná věci humanismu a ovládaná nezvládnutelnou touhou pomáhat sirotkům, že si prostě nemůže pomoci a jde do toho hlava nehlava. Anebo (to je ta horší varianta) jde z její strany jen o jiný způsob, jak prolomit zatím pevnou stěnu, kterou exekutiva ČR postavila snaze EU nějakým způsobem (nejprve kvótami, později jinými ad hoc přerozdělovacími mechanismy) donutit i rebelující země k tomu, aby prostě braly ilegály na svá území a zadělaly si na budoucí problémy, protože jejich řízený import bude pokračovat.

Já cítím, že „B“ je správně. Paní europoslankyně rozehrála představení, které je vychytrale vystaveno na hře na city, na mateřské city. Jsou to sirotci, nenechme je samotné někde v Řecku nebo někde jinde. Ona dobře ví, že část populace je náchylná pustit se do takového dobrodružství, protože je tak založena. Ale v tom je její prostup právě odporný. Nehledí na to, že status sirotka není nikde dán, že identifikace nebohých sirot prakticky selhává, nikdo přesně neví ani to, zda jsou bez rodičů, zda nemají širší rodinu, která se zvykově v zemích jejich původu ujímá blízkých, což bych se divil, kdyby takové neměli. Také ale nikdo neví, zda to nejsou jen kukaččí vejce předsunutá vychytrale na území členských států EU s cílem postupně dostávat za nimi do schengenského prostoru jejich příbuzné pomocí jiných procedur. A pokud jde o siroty s deklarovaným věkem 16-17 let, pak dobře víme, že právě v této věkové hranici se skrývá množství dospělců. Zkrátka, je tam velká hromada neznámých, které paní Šojdrová jistě dobře zná (hňup není, i když se tak dlouhodobě maskuje). Hra na mateřské city v politice je ale eklhaft.

V rozhovoru na ČRo Plus paní europoslankyně řekla, že pokud tento stát nemá dost odvahy pomoci tímto způsobem, ať jí to pan Babiš zatrhne, ať to vláda shodí ze stolu a bude to. Provokuje, protože tuší, že se Babišovi nebude zas tolik chtít kvůli takové lapálii hrát hru tvrdého muže ve stylu Viktora Orbána. Andrej Babiš a vláda by ale měli tuto rukavici zvednout a říci jasně: dost diskusí, tudy cesta nevede, cesta je pomáhat sirotám - a že jich bude - u nich doma a ne je vláčet do cizího prostředí, kde se nakonec dříve nebo později dostanou do problémů s našinci i novými rodinami, část jich uteče k příbuzným v západní části EU a některých se jejich nové rodiny zase rády zbaví jako staré nevábné hračky. I to se stává, jak dobře víme s přijímáním cikánských sirot. Kdo to prožil, ví, o čem mluvím - a to se jedná o siroty narozené zde.

Tak tedy soudím, že je třeba Michaele Šojdrové říci, že to byl hezký pokus o průlom, ale ať s tím jde do paďous. Napsal bych to jinak, ale redaktor by mě tam s tím poslal rovněž. Paní Šojdrová si najde jistě jinou hračku, o tom žádná, a voliče bych prosil: zvolte ji v komunálních volbách v Kroměříži, kam se v nezřízené touze páchat dobro cpe, ať se realizuje na humanitárních akcích, které tak neškodí celostátně, a zbavte EP jedné neblaze proslulé dobrotrusky.